Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak řekl jeden z francouzských encyklopedistů, "to nejzajímavější téma jsem já". Nabízím tedy sebe v expresivním (exhibicionistickém) podání a potom zase sebe jako zprostředkovatele zajímavých zpráv (tedy: zajímavých pro mne, ale třeba také pro vás). Radkin

----------------------------------------

----------------------------------------

-------------------------------------

-----------------------------

--------------------

--------------

-----------

--------

Unius libri hominem timeo

(=Bojím se člověka "jedné knihy")

--------

-------------

---------------------

--------------------------

---------------------------------------

------------------------------------------------

Radkin Honzák

Komentář k článku L. Vondráčka a V. Dvořákové: Škody na zdraví

Zdravotnictví v České republice, 2007;10(1):38-40

 

     Děkuji redakci za možnost vyjádřit se k výbornému článku zkušené autorské dvojice. K vyváženému a konciznímu textu lze však doplnit jen několik klinických postřehů. Že se při poškození pacienta personálem nejedná o systémovou chybu při výběru pracovníků, dokládá přesvědčivě nedávný případ americké astronautky Lisy Nowak, která se pokusila unést a zavraždit domnělou sokyni v lásce; neumím si představit, že by pro zájemce o jiné povolání existovalo přísnější a systematičtější psychologické vyšetření. Přesto se „lidský faktor“ odpovědný za poškozující jednání významně prosadil. Zatímco existují psychologické metody umožňující se značnou přesností predikovat rizikové chování řidičů nebo strojvůdců, potenciální selhání vyšších citů (sociálních, etických) nelze ani odhadnout. Také tzv. „sociální diagnóza“ vycházející z pozorování změněného, asociálního, či anomálního chování nebezpečného jedince, je prakticky nemožná. Harold Frederick Shipman, britský lékař, jemuž bylo prokázáno 15 zavražděných obětí, byl oblíbeným a vyhledávaným lékařem nejen v městečku Hyde poblíž Manchesteru, kde ošetřoval 3000 pacientů, tedy plných 10 % obyvatel, ale také v širokém okolí, a to navzdory tomu, že v posledních letech bylo veřejným tajemstvím, že mezi jeho klientelou je nezvykle vysoká úmrtnost.

     Přitom takovéto jednání je častější, než se obecně předpokládá, jak ukazuje recentní přehledný článek otištěný v americkém časopisu J Forensic Sci (1). Po odsouzení jednoho z „nejproduktivnějších“ sériových vrahů, zdravotního bratra Charlese Cullena, který má na svědomí asi 40 obětí za 16 let (a v jeho případě by se o systémovém pochybení dalo mluvit), autoři vytěžili informační portál LexisNexis a podchytili 90 soudních procesů týkajících se pacientů zavražděných zdravotnickým personálem, či podezření na takové počínání, v období let 1970-2006. V 54 případech byli pachatelé odsouzeni; 45krát za sériové vraždy, čtyřikrát pro pokus o vraždu a pětkrát pro méně závažné delikty. Nejčastější metodou bylo injekční podání letální dávky léků, dalšími postupy bylo udušení, otrávení a úmyslná malevolentní manipulace s technikou. Případy byly hlášeny ze 40 zemí, z toho 20 bylo v USA. Střední zdravotní personál byl zastoupen v 86 %, lékaři ve 12 % a ve 2 % se jednalo o jiné zdravotnické pracovníky. Prokazatelně bylo takto zavražděno 317 nemocných, celkový odhad však činí 2113 obětí.

     Autoři zprávy uzavírají, že tato čísla jsou alarmující a řešením musí být systémová změna, která povede k důslednému sledování všech nepříznivých příhod, sledování jejich souvislostí s konkrétními osobami a skoncováním se skrýváním těchto zjištění a jejich eventuálních soudních řešeních. Při rozboru Cullenova případu se ukázalo, že Steven Marcus, výkonný ředitel toxikologického centra v New Jersey upozorňoval nemocnici, že zaměstnává traviče a dokládal to nejméně čtyřmi podezřelými případy. Vedení nemocnice to nejen smetlo se stolu, ale dokonce si na něj stěžovalo.

     Podíváme-li se na motivy úmyslného poškození pacientů, resp. jejich svévolného zavraždění, nejdeme zde zdůvodnění pseudoetická a pseudohumanistická obhajující milosrdný přístup ukončující utrpení. Dr. Kevorkian, který má být v červnu tohoto roku podmínečně propuštěn na svobodu, to vyhlašoval veřejně, řádové sestry v Rakousku tak zdůvodňovaly své počínání ex post, předem to nedeklarovaly. Pak jsou tu nesporně motivy zištné, což je patrně případ doktora Shipmana, který potřeboval peníze na drogy, na nichž byl závislý (tato skutečnost včetně dočasného pozastavení výkonu povolání během odvykací léčby byla podchycena v jeho materiálech). Psychopatologickou motivaci vycházející z duševní poruchy či poruchy osobnosti můžeme (podle dostupných pramenů) zčásti předpokládat u Charlese Cullena.

     Ale je tu jeden motiv, který nemusí vycházet z definované psychické poruchy a to je opojný pocit moci. Neměli bychom zapomenout na skutečnost, že medicína má také své mocenské atributy („powerfull discipline“), a že nemusí jít vždy jen o vítězství nad chorobou, které její zástupce uspokojí. Pro tuto úvahu by mohla svědčit i skutečnost, že drtivá většina vrahů se rekrutovala ze středního zdravotního personálu, který není ověnčen zdaleka takovou gloriolou, jakou mají lékaři. Jako psychiatr musím dodat, že úpadek vyšších citů nemusí být jen primární charakterovou vadou, ale může být jedním z projevů syndromu vyhoření („burn-out“), který postihuje zástupce pomoc poskytujících profesí.

     V tomto ohledu se jeho symptomy podobají až příznakům posttraumatické stresové poruchy s citovým otupěním, nenávistí ke všemu, co souvisí s profesí, kterou si tito lidé sami a většinou s nesmírným nadšením a neúměrným očekáváním vybrali. Vyhoření je pak důsledkem chronického stresu a v psychické oblasti se kombinuje s frustračními problémy. Z mé zkušenosti z preventivní práce se sestrami vyplývá jednoznačně, že největšímu stresu není vystaven personál v emergentních provozech, ale personál na pracovišti s chronickými, neodcházejícími a umírajícími pacienty. Zde se také může uplatnit pomýlená logika o „potřebě dobré smrti“, která umlčí poslední záchvěvy svědomí (2).

     Zatímco v případech již doutnajícího požáru jsou opatření navržená americkými odborníky jedinou možnou sekundární prevencí, je v případech rizika syndromu vyhoření možná také primární prevence, a to systematická práce s personálem ohrožených provozů. Optimální přístup představují balintské skupiny, kterých u nás (v kontrastu s bohatou nabídkou) využívá jen málo pracovišť.

1. Yorker BC, Kizer KW, Lampe P, et al.: Serial murder by healthcare professionals. J Forensic Sci. 2006 Nov;51(6):1362-1371

2. Honzák R.: Burn-out syndrom – nebezpečí pro nás všechny. Diagnóza v ošetřovatelství 2005;1(2):94-95

 

Praha – 20.2.2007

 

MUDr. Radkin Honzák, CSc., honzak@prahapublishing.cz

Psychiatrická katedra IPVZ

Ústav všeobecného lékařství 1. LF UK

Psychiatrická ambulance IKEM

 

-----------------------------------------------

-----------------------------------------------

Zimní sv.Jan

     Jméno Jan znamená v hebrejštině „Bůh je milosrdný“ nebo „Milosrdenství Boží“. V prosinci dne 27., několik dnů po zimním slunovratu, slavíme svátek Jana Evangelisty, téměř přesně půl roku po slavné letní svatojánské noci zasvěcené Janu Křtiteli. Zimní svátek je, na rozdíl od letního, ukryt mezi obřady  a rituály Vánoc a nástupem nového roku, jeho oslavy nejsou nikterak bujaré           a mnoho lidí o něm dokonce ani neví.

     Naproti tomu sv.Jan Evangelista je postavou všeobecně známou a na rozdíl od mnohých světců postavou historicky doloženou, je nepochybným autorem tří epištol a s největší pravděpodobností také autorem jednoho ze čtyř Evangelií. Apokalypsa aneb Zjevení sv.Jana jeho dílem však patrně není. Po smrti Ježíšově byl spolu s Petrem při prvním zázraku - uzdravení chromého v chrámě, potom     s ním pobyl také ve vězení a posléze s ním odešel do Samaří. Později byl za hlásání slova Božího vypovězen na ostrov Patmos a poslední léta strávil v Efezu, patrně stále jako opatrovník a společník Panny Marie. Tam také okolo r.100 ve vysokém věku zemřel.  Jeho bratr, Jakub Starší, byl prvním mučedníkem z řad apoštolů a byl sťat v r.44.

     Jan byl jedním z prvních učedníků, které Ježíš povolal, aby ho následovali poté, co po křtu od sv.Jana Křtitele a čtyřicetidenním pobytu na poušti zahájil svou kazatelskou činnost. Evangelium podle Matouše popisuje (podobně jako další Evangelia) ve 4.kapitole tyto okolnosti následovně: Když (Ježíš) procházel kolem Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona  zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou      a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl dva jiné bratry, Jakuba Zebedova a jeho bratra Jana jak na lodi se svým otcem Zebedem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.

     Oba bratři byli patrně výbušné letory a Ježíš jim proto přezdíval „synové hromu.“ Důkaz o jejich nesmiřitelných postojích podává Evangelium sv.Lukáše: Když to uviděli (odmítnutí Ježíše v samařské vesnici) učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolati oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha . Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.

     Oba bratři, resp. také jejich matka, byli také příčinou jediného náznaku rozkolu mezi apoštoly. Marek i Matouš ve svých Evangeliích zachytili tento případ každý trochu jinak. Podle Marka „Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedovi a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme... Dej nám, abychom měli své místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Podle Matouše tuto prosbu vylovila matka synů Zebedových, když předstoupila se svými oběma syny před Ježíše a řekla: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ V obou případech však Ježíš odvětil, že „ta místa patří těm, kterým je přidělí můj Otec.“

     Na druhé straně si je však vyvolil za svědky svého Proměnění i zápasu            v Getsemanské  zahradě a Jana pověřil na kříži péčí o svou matku slovy: „Ženo, hle zde tvůj syn!.“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (Jan,19,26-27) Jan také byl prvním učedníkem, který běžel ráno před sv.Petrem k hrobu Ježíšovu a nalezl jej prázdný a jako první poznal vzkříšeného Krista u Tiberiadského jezera.

     Ve Skutcích apoštolů je popsána Janova účast na prvním Petrově zázraku:

„Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili          u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kteří tam vcházeli. Když viděl vcházet do chrámu Petra a Jana, prosil také o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a  vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha...“ Za tento čin byli Petr a Jan vsazeni do vězení, záhy však byli propuštěni.Během svého působení v Jeruzalémě patřili podle sv.Pavla Jan spolu s Jakubem a Petrem ke třem pilířům církve.

    Tři zachované epištoly jako by dokládaly údajné vzpomínky jeho žáků, kteří se prý při jeho kázáních nudili, protože neustále jen všechny nabádal, aby se navzájem milovali. Sv.Jeronym napsal, že když mu už stáří nedovolovalo kázat, řekl Jan shromážděným věřícím: „Milujte se navzájen! To je příkaz Páně           a budete-li ho dodržovat, samo o sobě je to dost.“ Z jeho pobytu v Efezu pocházejí i příběhy o tom, jak jej velekněz Dianina chrámu vybídl, aby se napil   z poháru jedu, aby vyzkoušel svou křesťanskou víru a jak to Jan učinil, a nic se mu nestalo a jak se bál zřícení lázní, protože se v nich koupal kacíř. Legendy o tom, že za císaře Diokleciána byl v Římě bezúspěšně vařen v kotli s olejem a vyvázl živ, nesouhlasí s historickými fakty.

     Svatý Jan Evangelista se stal patronem spisovatelů, teologů a nakladatelů, vzýván je též jako pomocník při otravách. Jeho symboly jsou: kniha, kalich, orel a had. Svátek má, jak již bylo řečeno, 27.prosince.

     Životopis Jana Evangelisty i kalendářní zařazení svátků obou nejznámějších Janů vyvolávají mnoho asociací a úvah. První, kterou považuji za významnou, je hluboce lidský a prostý příběh všech Evangelií, který neglorifikuje žádnou           z jednajících postav, včetně samotného Ježíše - syna Božího, ale především syna člověka. Nám všem známá hnutí: nadšení, lásku, zradu, strach, pokoušení, propady i vítězství, zakoušejí a prožívají všichni, o nichž je psáno. Snaha po lepší pozici na jedné straně (z klinické zkušenosti bych se spíše bych se přiklonil  k příběhu Matoušovu, který nechává jednat matku synů Zebedových) a na druhé straně osobnostní růst, který ze „syna hromu“ dává uzrát osobnosti, vyžadující pouze (pouze ?), aby se všichni vzájemně milovali.  Tento požadavek je extraktem Ježíšova učení, který na otázky po jednoduchém výkladu toho, co vlastně hlásá, pravil: „Milovati budeš Boha nade všechno a bližního svého jako sebe sama.“ A Jan tento odkaz plní skromně a vytrvale.

     Zajímavé je též umístění svátků dvou nejznámějších Janů v cyklu liturgického kalendářního roku. Řečtí filosofové nám zanechali dvojí pojem času: Chronos, čas ve fyzikálním smyslu jednosměrně plynoucí a Kairos, čas cyklický, čas  „k něčemu“. Význam tohoto druhého pojetí reflektujícího spojení člověka s přírodou, ba i s kosmem, můžeme vidět v tendenci cyklicky pojímat delší časová období (např. Saturnský cyklus).

     Zařazení dvou významných světců do prvních dekád dvou opozičních znamení zvěrokruhu má nesporně svůj symbolický význam. Zatímco znamení Raka, které se ujímá vlády po letním slunovratu se vyznačuje vnímavostí, plností citů, plodivou silou, kreativními schopnostmi a převahou ženského principu, vodních počátků, pramínků skrytých v zemském mateřském lůně, přichází znamení Kozoroha v nejchladnějším období roku, kdy příroda se omezuje na nejnutnější životní projevy, aby přežila. V přírodním cyklu se jedná o „zrno ukryté ve zmrzlé a obnažené zemi, životní energii odpočívající v srdci temnot před pomalým gigantickým vzestupem“. Osobnostem pak je připisována pevnost, pracovní energie, výdrž, serióznost, trpělivost, logika, systematičnost, racionalita a důkladnost.

     Toto polarizované vidění archetypů jako by naplňovalo slova knihy Kazatel: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození    i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat...“

     A tak zatímco letní svatý Jan představuje extatickou lásku mystickou, je zimní svatý Jan symbolem lásky duchovní, agapální, dávané i přijímané s pokorou (což je pojem, který naše konzumní společnost bohužel téměř nezná). Je ale rovněž symbolem vytrvalé trpělivé a pečlivé práce na hrubém kameni.

     Na základě historicky potvrzených životopisných údajů můžeme říci, že Jan na své životní cestě dospěl k moudrosti. Jak ale dospěl ke svatosti? Kdo jsou světci a jak se objevili?  Jak se propracovaný monoteistický systém během několika generací transformoval do doslova polyteistického panteonu s lokálními autoritami, které někdy požívaly větší vážnosti, než samotný Bůh? Je tato transformace přínosem, nebo naopak zplaněním náboženského cítění?

     Světci hráli od počátku křesťanství významnou úlohu prostředníků mezi Bohem a lidmi, ochránců a pomocníků a původců zázračných uzdravení. Výraz světec pochází z latinského „sanctus“ (řecky hagios), což značí „posvěcený“. První křesťané se považovali za společenství světců či svatých lidí, zvláštní úctu však projevovali od samotného počátku jedincům, kteří za víru zemřeli. Skutky apoštolů  vidí přímou paralelu mezi smrtí Kristovou a smrtí Štěpána mučedníka (okolo r.35), jenž byl uznáván jako první světec.

     Jednotlivé diaspory uctívaly své mučedníky a ve shodě s judaistickými kořeny věřily, že po smrti v nebi znovu ožívají, další charakteristiky však přebíraly od polyteistických náboženství antických kultur (hroby světců, ikonografie). Od konce 2.století začala být připomínána data úmrtí těchto světců výročními oslavami „svátku“ - tedy počátku jejich nového života v nebi. Jejich tělesné pozůstatky a další ostatky začaly být shromažďovány jako drahocenné poklady, u jejich hrobů se konaly slavnosti. Tyto skutečnosti spolu se stále větším zdůrazňováním zázraků začaly antickou společnost stále více znepokojovat. To vedlo k většímu pronásledování křesťanů a tím i k masovému nárůstu nových světců. Když císař Konstantin vyhlásil křesťanství za státní náboženství, ustalo pronásledování. „Mučednictví bylo sice nadále považováno za nejskvělejší způsob, jak se stát světcem, avšak přiznání titulu světce bylo rozšířeno i na askety napodobující Krista, když se postil a byl pokoušen na poušti, na vyznavače a panny. Světci tedy mohli být mniši a řeholníci, učitelé, biskupové  a lidé všech stavů, kteří nemuseli pro víru zemřít, ale byli Kristovými svědky svatostí svých životů a jejich moc jako přímluvců se často vyrovnala moci mučedníků“ (Hallamová,E.:Světci. Kdo jsou a jak nám pomáhají. Volvox Globator, Praha, 1996).

     Zajímavou myšlenku o příčinách transformace archetypu Boha vyslovil ve své práci Odpověď Jobovi (v češtině dosud nevyšla) zakladatel hlubinné psychologie C.G.Jung. Pod pojmem archetypy rozumí Jung typické mody chápání, tedy vzorce psychické percepce a chápání společné všem příslušníkům lidské rasy. Archetyp je něco, jako skrytý vzorec os krystalu v matečném roztoku, není tedy praobrazem, ale praformou, která dává vzniknout krystalu.Všeobecně známými jsou archetypy anima, animy, stínu, moudrého starce, nebo velké matky.

     V citovaném díle věnuje Jung pozornost ženskému a mužskému principu a vyslovuje přesvědčení, že Hospodin Jahve je typickým představitelem mužského principu síly, tvrdosti, přímočarosti, racionality při absenci citové složky, a právě to je příčinou, proč se musí nakonec transformovat. Celá dlouhá historie vyznívá ve stručnosti takto: Podle apokryfních pramenů byl na počátku  Jahve sezdán se svým ženským protějškem, manželkou Sofií. Pak se však rozhodl odvrhnout ženský princip a osamostatnit se.

     To, co je popisováno ve Starém Zákoně je již výsledkem jeho ryze a typicky mužského počínání, které však bez ženské reflexe mělo své zákonité chyby. Nejprve stvořil anděly, z těch ale lepší polovina odpadla a pod vedením Satana vytvořila rovněž mužskou konkurenci. Pak tedy stvořil Jahve k obrazu svému Adama, tomu pak dodatečně ženský protějšek. Ale ani toto dílo nesplnilo očekávání a Satan slavil své další vítězství. Jahve tedy oba z Edenu vyhnal          s představou, že trest bude dostatečným poučením. Nebyl. Kain zabil Abela        a lidstvo, které mělo být božím obrazem si počínalo neustále hříšně. Dokonce tak hříšně, že se Jahve rozhodl sprovodit je z povrchu zemského. Učinil tak trochu ve stylu vojenského výkřiku: Co je mokré, to je čisté a spláchl všechny, kromě Noema a jeho rodiny potopou.

     Dosavadní neúspěchy mužského postupu mu reflektovaly nutnost přijmout nějaký ženský princip a za ten si zvolil kmen Izrael, který se rozhodl kultivovat. To se mu dařilo a výsledkem jeho počínání byla osobnost, kterou bychom dnes označili za světce, byl to Job. A o něj se Jahve vsadil se Satanem, že snese jakékoli útrapy a zůstane  mu věrný. To se skutečně splnilo. Věrnost a oddanost Jobova vzbudila u Hospodina touhu stát se také člověkem a přijmout některé lidské vlastnosti. To bylo možné jen prostřednictvím syna, kterého by porodila žena. Podle Junga je tedy Kristus odpovědí Jobovi, odpovědí po smyslu jeho utrpení.

     Panna Maria tedy vnáší ženský princip do celého kultu a protože přebírá četné atributy středomořské Isais, stává se velmi mocnou silou v nově vzniklém křesťanství. Přináší sem především archetyp velké matky s prvky jakými jsou láska, odpuštění, něha, cit, pocity bezpečí a další. Její moc na mnoha místech se nejen vyrovná, ale dokonce převyšuje moc Boha Otce, Hospodina Jahve.

     Přes archetyp Boha se můžeme vrátit ještě jednou k charakteristikám obou svatých Janů. Ten letní představuje mnohem více ženského principu, ten zimní naopak principu mužského, chceme-li můžeme říci, že ten první je především věcí citu, ten druhý rozumu. Oba dva  principy jsou nám však zapotřebí a měli bychom se občas o jejich kvalitách přesvědčovat.

                                             MUDr. Radkin Honzák, CSc.

-------------------------------------------

-------------------------------------------

-------------------------------------------

S mručením a popotahováním za kníry vypil král pohár bílého vína, vstal od stolu a stoupal vzhůru po točitém schodišti…U komnaty, kde ležel v posteli Dvorní ošetřující lékař, se zastavil a naslouchal, jak tam doktor heká a zároveň sám sebe utěšuje:

„Už nikdy nebudu chodit… Alealeale, co tě nemá, kamaráde, za chvilku budeš jak rybička z postýlky venku, za chvilinku rozkvetou na těchhle tvářičkách zase růžičky… Pchch, stará bela rozkvete… Ale jo, rozkvetou… Ne, nerozkvetou… Ba jo, rozkvetou.“

Následovalo dlouhé ticho a král vstoupil do komnaty. Dvorní ošetřující lékař si právě doměřil teplotu, ale setřepal rtuť, aniž se podíval.

„Jakožto lékař si musím měřit teplotu každé tři hodiny,“ vysvětloval, „avšak jako pacient se nesmím dozvědět, kolik mám.“

„Mně taky nikdo neřekne, kolik čeho mám,“ pokýval hlavou král, který vůbec nevěděl, o čem to Dvorní ošetřující lékař brebentí. „Přišel jsem si s tebou promluvit jako s lékařem, ne jako s pacientem.“

„Nevěřím, že se můžu uzdravit,“ pravil nemocný doktor. „Alealeale,“ vyvracel si to hned vzápětí, „nesmíme přece ztrácet víru v našeho lékaře, že?“

                                                    James Thurber: O bílé lani

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA