Jdi na obsah Jdi na menu
 


OTIŠTĚNO V PSYCHOLOGII DNES - 2009/1

MOJE VZTAHY K VNUCOVANÝM AUTORITÁM

 

     Do Pionýra jsem nikdy nevstoupil, přestože jsem o to byl opakovaně a naléhavě žádán. Nejsem si jist, zda „žádán“ je ten správný termín, ale nač to po létech rozpatlávat. Členem ČSM jsem se stal velice kuriózním způsobem: naše češtinářka a současně třídní, jedinečná osobnost, kterou jsme až na jednoho podivína všichni zbožňovali, si mě rok před maturitou zavolala jednoho jarního odpoledne a pravila: „Ty chceš jít na medicínu, viď?“ Přitakal jsem. „No a ty nejsi v ČSM. Víš, že už jsi jediný ve třídě?“ Oponoval jsem jí, že také Jana Jungová není členkou tohoto spolku. „Ale je“, ujistila mě češtinářka, které jsme všichni (až na toho podivína) říkali něžně a s láskou Anička. „Včera jsem ji tam zapsala. A jenom, abys věděl, tebe taky. Bez toho by ses, ty osle, nikam nedostal.“

     Při nástupu základní vojenské služby jsem nafasoval tornu, v níž chyběla maršálská hůl, navíc jsem se jednou v diskusi s velitelem praporu diagnosticky vyjádřil vzhledem k jeho osobnosti (budoucnost mi dala za pravdu, skončil v blázinci). Nicméně tehdy pro to neměl to správné nastavení a já jsem z vojny odešel jako vojín-absolvent v záloze. Mělo to své nesmírné výhody: zatímco moje kolegy i po žloutence tahali na cvičení v trvání až několika týdnů, mne jako nespolehlivého nechali až do vyřazení z evidence doma.

     Zajímavý konflikt jsem měl s okupantskou autoritou v roce 1968, kdy mě vedli pod samopaly s rukama vzhůru a moje žena plakala, zatímco já jsem vzpomínal na Škvoreckého Zbabělce a připadal si jak ta babička, co ji skautíci převádějí přes ulici. Mimochodem, od té doby vím, že „svoloč“ se píše s měkkým znakem (jeřík) na konci.

     Všichni jsme také po celou tu dobu povinně milovali rodnou komunistickou stranu a Sovětský svaz. Intenzita mé lásky k těmto dvěma entitám mi vynesla zákaz aspirantury (dnes PhD), výjezdů do znepřátelené ciziny a další výhody. Když jsem byl po padesátce upřímně a ukřivděně uraženej a hodlal už odpočívat na „nevavřínech“, stal jsem se náhle vedoucím Oddělení lékařské psychologie na 1. LF UK a tu zatracenou aspiranturu jsem musel udělat.

     Společnost Jana Evagelisty Purkyně (můj počítač mi to stále opravuje na Turkyně) mě nadchla, když její psychiatrická složka vyloučila pro neplacení příspěvků rok po smrti psychiatra, spisovatele a kamaráda Pepíka Nesvadbu. Neunesl jsem představu své vlastni exhumace a doplacení příspěvků, raději jsem se s nimi rozloučil za živa. Když jsem se jako šéfredaktor Praktického lékaře odmítnul veřejně kát za editorial nazvaný „Komunismus je stejné svinstvo jako fašismus“ – za čímž si stojím dodnes – a byl z této funkce odvolán, opustil jsem i zbytek jejích složek s provoláním: Ať žije předsednictvo ČLS JEP, ale za svý!!! Platil jsem do té doby kolem 2000.- korun ročně.

     Rád bych doplnil tento výčet autoritami, jichž jsem si mohl vážit a vážil. Byli to naši kantoři na gymnáziu nezlomení totalitním režimem, byla to většina osobností na lékařské fakultě, počínaje profesorem Seklou, který prohlásil ex cathedra, že biologii dělíme na normální a sovětskou a konče tehdy začínajícím asistentem Tichým a jeho jazz-bandem, byl to pragmatický a přitom slušný šéf Ústavu výživy v Krči, profesor Mašek (1966), který zaměstnával několik z politického hlediska velmi problematicky zaměstnatelných osob, byl to zejména slušný a proto brzy odešedší prof. Kuhn, vážím si spousty lidí, kteří mi dnes velí v mých několika zaměstnáních, přestože mají věk mých dětí a někdy nižší. Umím si vážit autorit, musí to však být AUTORITY.

     Několik týdnů po pádu reálného socialismu jsem měl problém, koho budu milovat, když do pozadí (ne až tak dalekého) odešla rodná strana a Sovětský svaz. Záhy jsem se orientoval a moje láska se napřela směrem k ÚŘADU. Úřad a Brusel jsou mými ideály a denně přemýšlím, jak nejlépe plnit jejich směrnice. Není to jednoduché; za mého dětství psávaly domovní důvěrnice (nejnižší sorta fízlů): má KLAPOKLIDEZ (= kladný poměr k lidově demogratickému zřízení) a okna zdobí i do dvora. Jak poznat, kdo donáší do Bruselu? Ještěže máme pana presidenta!

     Nicméně chci odtud vyslat také pozitivní zprávu. Mám rád (=kladný vztah)  svou referentku na berňáku. Daňové přiznání odevzdávám v prvním možném termínu a za 4 týdny mi ta dáma volá: „To je pan doktor? Tak letos to máte zase blbě, přijďte, já vám to opravím“  ....a po vysvětlení, že jsem si to nechal přepočítat expertem sdělí  .... „ano, akorát jste se zapomněl podepsat.“ Děkuji Vám, když bude každý takhle vstřícný, budem žít dobře. Smím prozradit jméno té paní?

 

Radkin Honzák

    

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA