Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milý pane doktore,

s tím otištěním Vám dám vědět zítra, nezáleží to na mně. Vaše pozvání je milé, nedovedu ho odmítnou, najdeme nějaký vhodný termín po mé dovolené. Ráda Vás poznám.

Adéla Čabanová

 

 

From: MUDr Radkin Honzák [mailto:RadkinH@seznam.cz]
Sent: Wednesday, August 12, 2009 7:08 PM
To: Cabanova Adela
Subject: Re: FW: PACIENTI A JEJICH DIAGNÓZY

 

Vážená, milá a líbezná paní redaktorko,

nepochybuji o tom, že výzkum byl dělán seriózně (a to jsem ani ve své replice nijak nezpochybnil), jen se domnívám, že i Vy budete jinak odpovídat lékaři, u kterého máte jistotu, že Vám chce pomoci a navíc to nikde nevybreptá, než lidem s poznámkovým blokem. Otázka budování vztahu a důvěry je dlouhodobá a spoustu věcí se dozvíte až po určité době s tím, že pacient ví, že to nebudete nikde trajdat. Člověk, který mi včera řekl: "Vím, že mám paranoidní schizofrenii", bude zatraceně opatrný, než to řekne někomu jinému. A já se mu vůbec nedivím.

Vy jste mě nikterak nepopudila, měl jsem jen potřebu reagovat, když jeden z mých nadřízených zaperlil, jak zaperlil o potřebě ještě lepších psychiatrů (ten mě popudil, ale "co král chce, zdrávoť pro poddané, tak po čase zvykli si Irčané...", jak napsal Havlíček). Tak jsem se ozval! Dělám svoje řemeslo půl století, dělám i ve svépomocných organizacích, jednu jsem založil ještě v dobách reálného socialismu a jsou mi známa úskalí kooperace všech lidí, kteří chtějí jen to nejlepší (krásný Matějčkův esej vyšel posmrtně v nakladatelství Galén: je to cosi ve smyslu PROČ LIDÉ, KTEŘÍ CHTĚJÍ PÁCHAT DOBRO SI NAVZÁJEM ROZBIJOU HUBU ASI 100X ČASTĚJI, NEŽ LIDÉ, KTEŘÍ PÁCHAJÍ ZLO). Vím ale taky, že všichni zvenku, kteří se chtějí starat o blaho pacientů (právníky a sociology jsem v klinickém prostředí nikdy neviděl PRACOVAT), vždy přicházejí "zvenčí" a mají svůj pohled, na který mají právo, jen jim chybí zkušenost. Měli by být blíž nejen svým ušlechtilým ideálům, ale taky každodenním reáliím. Viz ta expertka přes všechno Rowlingová a její kritika našich omezovacích prostředků; ať stráví dva týdny na neklidném oddělení s eretickými šílenci ("šílenec" ve smyslu "deviace" podle Foucaulta), kteří jsou schopní mlátit hlavou do zdi a řvát v intenzitě 100 decibelů 18 hodin denně. I to si můžete poslechnout, posadíte-li se v pravou chvíli pod okna uzavřeného oddělení, ale můžete být vzdálená i 50 metrů.

Rád Vás pozvu na naši skupinu, věřím, že pacienti ani primář nebudou nic namítat, abyste si mohla osahat problematiku zblízka. Věřte mi, že můj příspěvek nebyl PROTI VÁM, byl PROTI OMYLŮM, které se někdy dostanou nechtěně do povědomí. Psychiatrie je citlivý prostor, je to krásné řemeslo, já ji mám rád, neříkám, že je to můj celý život, mám i bohatý život vedle ní, ale cítil jsem potřebu ji obhájit.

A jenom otázku na závěr: bude můj příspěvek otištěn (ev. s Vašim komentářem), nebo to tímto končí? Zdravím Vás a přeju vše dobré! Radkin Honzák

 


------------ Původní zpráva ------------
Od: Cabanova Adela <Adela.Cabanova@lidovky.cz>
Předmět: FW: PACIENTI A JEJICH DIAGNÓZY
Datum: 12.8.2009 18:11:29
---------------------------------------------

Vážený pane doktore Honzáku!

 

Děkuji za Vaši zajímavou reakci a zkušenosti z praxe, kterých si vážím. Uhodil jste hřebíček na hlavičku hned v několika závažných věcech. Sama mám známou, která si opakovaně vysazuje léky na deprese, protože si nechce připadat nemocná a padá tak do bludného kruhu. Vaše zhodnocení situace kolem psychosomatické medicíny v Česku je nejen přesné, ale i velmi poutavě napsané. O problémech hypochondrů jsem od Vás četla poprvé a je to pro mě obohacující informace.

 

Upřímně mě mrzí, že jsem Vás popudila svým textem o výzkumu, jehož výsledky mi přišly zajímavé. Snažím se svou práci dělat poctivě, proto jsem se také ptala i po jiných podobných průzkumech a zjistila, že se jejich výsledky výrazně neliší. Ubezpečuji Vás, že otázky ve výzkumu nekladli novináři. Autorka samotného výzkumu je vzděláním právnička a socioložka, která se dlouhodobě zabývá zdravotnictvím. Dotazníky v léčebnách a na psychiatrických odděleních distribuovalo sdružení Kolumbus, které sdružuje uživatele psychiatrické péče. Lidé z tohoto sdružení navštěvují pacienty dlouhodobě. Nemám důvod závěrům výzkumu nevěřit.

 

S pozdravy

 

Adéla Čabanová

redaktorka

Lidové noviny

 

225 067 128

724 014 413

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

From: MUDr Radkin Honzák [mailto:RadkinH@seznam.cz]
Sent: Tuesday, August 11, 2009 9:00 PM
To: LN Dopisy PF
Subject: PACIENTI A JEJICH DIAGNÓZY

 

K zavádějícímu článku o tom co pacienti vědí či nevědí o svých diagnózách a lécích uveřejněnému včera (10.8.2008) v LN bych rád uvedl (na pravou míru) svou konkrétní klinickou zkušenost. Pracuji v PL Bohnice na otevřeném oddělení a dnes jsem jako téma pro skupinovou terapii zadal: KDO JSEM JÁ - JAKÁ JE MOJE DIAGNÓZA - JAKOU MÁM LÉČBU - JAK JSEM S NÍ SPOKOJEN/A  a  CO MI MŮŽE MEDICÍNA NABÍDNOUT. Všichni čtyři nemocní trpící schizofrenií uvedli správnou diagnózu a kritický náhled na potřebu farmakoterapie, jejíž porušení vede k relapsu. Všichni a všechny s poruchou osobnosti byli toho názoru, že se sebou hlavně musí něco dělat sami. Rozpaky se vyskytly u pacientů a pacientek s depresí, resp. depresí a úzkostí, kde nebylo jasné, nakolik se na jejich potížích podílí "porucha" a nakolik životní okolnosti. Dva z účatníků skupiny přiznali, že mají spíš "životní průšvih", než chorobu. To vše proběhlo v terapeutickém rámci.

Pokud stejnou otázku položí novinář, dostane pochopitelně zcela jinou odpověď, protože kromě exhibicionistů se nikdo nerad přiznává ke svým handicapům. Mám za to, že dřív než jsou publikovány závěry "průzkumů", by se měl odpovědný autor seznámit se skutečnou podstatou problému.

A pak tu je skupina nemocných, jejichž léčba není tak úspěšná. Jakkoli je to definice zastaralá, stále platí, že "blud je nevývratné mylné přesvědčení vzniklé patologickou cestou na patologickém základu" a ty nepřesvědčí ani stádo kvalifikovaných psychiatrů, že nejsou obětmi mimozemšťanů, a že nepotřebují olovem vyložený skafandr, ale neuroleptikum. Znám jich plno, po propuštění v relativně dobrém stavu se usnesou, že léky škodí jejich zdraví a vrací se po několika týdnech (a několika malérech) zpět do léčebny.

Posmívaná skupina hypochondrů (která má v hrůze z důsledků somatické nemoci vyšší sebevražednost, než depresivní pacienti) při snížení dávky antidepresiv, kterých potřebuje také daleko více než depresivní nemocní, nastartuje svou bludnou pouť po somaticky orientovaných lékařích a vzhledem k tomu, že své obávané choroby umí lépe, než lékaři k atestaci, není divu, že je zavedou do houštin zbytečných vyšetření a zákroků.

Přitom stigma "psychiatrického pacienta" vytváří nejen laické okolí, ale často i kolegové. Vím, co mě stálo úsilí nechat na ORL vyšetřit pacientku s poleptáním jícnu po sebevražedném pokusu louhem, jejíž polykací obtíže byly odsouvány do škatule označené tenkrát jako "globus hystericus". Dokud jsem s ní na ambulanci nedošel osobně a nevysvětlil lékaři, co jí je a co chci vyšetřit, byla odesílána zpět s nálepkou výše uvedenou.

Pacientka s panickou poruchou dva roky putovala po nejrůznějších pražských pracovištích, dokud se nenašel osvícený doktor, který měl čas a chuť se probrat její dokumentací vážící 800 g a vysvětlit jí, že na jeho pracovišti (posledním navštíveném) už nezíská nic, co by dosud mezi vyšetřeními neměla, ale že dosud nenavštívila psychiatra. Cítila se uražená, nicméně jí bylo tak zle, že nakonec i tuto "ponižující" nabídku přijala. To, že hlavní příčinou jejích obtíží jsou úzkosti, akceptovala teprve po dvou týdnech pobytu u nás.

Hlavní problém vidím (shodně s mnoha příspěvky MUDr. Hnízdila) v tom, že každá obtíž je interpretována v desartovském modelu jako "porucha rozumného stroje", tedy, když mě NĚCO BOLÍ, tak tam musí NĚCO BÝT V NEPOŘÁDKU. Že mohou být v nepořádku city, vztahy, sociální síť, smysl života - o tom vědecká medicína odmítá uvažovat. A tak je drahá a v mnoha případech málo úspěšná a tyto pacienty nejednou nahání do náruče Rasputinů. V sousedním Německu je síť psychosomatických klinik a nikdo se tam necítí ponížen jejich návštěvou. U nás se psychosomatika poloilegálně, ale úspěšně rozvíjela v dobách reálného socialismu, jakmile přišly pojišťovny se svými kódy, seškrtaly vše, CO BY JIM UŠETŘILO PENÍZE, protože tam seděli odborníci, kteří o této problematice pranic (to je slušné slovo, co do počtu písmen je tam jedno navíc oproti zamýšlenému) věděli. Jakákoli reforma, která nevezme tyto skutečnosti v úvahu, bude taky na pranic.

 

11.8.2009                                                                 MUDr. Radkin Honzák, CSc.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA