Jdi na obsah Jdi na menu
 


OBSAH

Bohumil Bezouška: Adaptace není legrace

Kniha Kazatel

Jaroslav Hašek: Stavovské rozdíly

James Thurber: Jednorožec na zahradě

Rudyard Kipling: O motýlu, který dupal

Arthur Rimbaud: Opilý koráb

Milan Uhde: Náš lid

Miroslav Holub: Počátky pimprlového divadla

------------------------------

--

B. BEZOUŠKA: ADAPTACE NENÍ LEGRACE

Kdysi dávno pořádala pražská konzervatoř a speciálně její dramatické oddělení závěrečné školní představení – BŘETISLAVA A JITKU – historický příběh pojednávající o Jitčině únosu ze staroslavného sázavského kláštera. Celým dějem vás obtěžovat ani nemusím, ale jeho vrcholným bodem je ona scéna, kdy Břetislav přichází unést Jitku. On sice nepřichází, ale přijíždí, a to přímo na koni. Živé zvíře a speciálně kůň na jevišti, to je, vážení, vždycky problém. Tomu nemůže pan režisér nic přikazovat – žádné dva kroky vlevo, víc dozadu, víc dopředu, kleknout – většinou jde jen o to, aby se hrdina hry těch pár minut udržel v přijatelné pozici na hřbetě. A Břetislav hned na první čtené zkoušce hrdinně prohlásil, že on na koni umí, takže netolického dobráka od kosti, půjčeného za padesát korun ze smíchovského pivovaru, přivlekli až na premiéru do Vladštejnské zahrady, za scénou na něj vysadili Břetislava a dva sluhové v krojích vedli oře na scénu. Kůň však, když měl z úplné zákulisní tmy vylézt do reflektory osvětleného prostoru, vypověděl další poslušnost, příroda v něm dosud utajená se vzbouřila, valach zaryl předníma nohama do země a zaboha nechtěl dál. Když se obecenstvo trochu rozkoukalo, uvidělo v pološeru dvě zápasící postavy, které koněm patřičně cloumaly a rvaly ho na scénu, a kterým se nakonec podařilo dotlačit přední část koně do světla. Následoval však další boj: dopravit k Břetislavovi nahoru na koně Jitku. To se sice zpoceným sloužícím podařilo hned na první pokus, ale příliš popostrčená Jitka se převážila a spadla na druhou stranu dolů. Sluhové tedy oběhli koně a začali ji vysazovat z druhé strany. Výsledkem jejich snažení byla Jitka zavěšená na koni jako balík, s pozadím jak z udělání vystrčeným přímo do obecenstva. Vše bylo tedy hotovo a kůň měl odcestovat, ale pro změnuse mu zase začalo líbit ve světle a nechtěl zpátky do tmy. Bylo tedy nutné celé stěhování koně opakovat, ale tentokrát už byl naprosto neúprosný a veškeré pokusy po dobrém i po zlém žalostně ztroskotaly.

Tohle způsobilo nervový šok u představitele prvního mnicha – Josefa Hlinomaze, který si po únosu, tedy po odjezdu Šemíka, měl dát ruku k čelu – to jako že hledí někam do dálav, kde mizí v oblaku prachu jezdec s koněm – a pronést nějaký text o tom, že je Břetislav s Jitkou v náručí v čudu. Josef to provedl, jenže nějak polovičatě. Ruku si sice k čelu dal, ale v přítomnosti koně to vypadalo spíše jako že hledí koni přímo do zadku, a navíc nezrežírovaný a nevychovaný tahoun zdvihl ohon a jal se konat potřebu. Obecenstvo podrážděné už předchozími radovánkami s koněm se hlasitě bavilo a fandilo koníkovi, a tu Pepovi povolily nervy už docela. Poodešel a řekl přicházejícímu opatovi tu svou větu: „Břetislavem když on prchal být se nezdál, nýbrž bóreou – tak rychle naši oritii uchvátil““. Co to česky znamená, to vám nepovím a neví to bohužel ani Pepík Hlinomaz, kterému to nikdy nikdo nevysvětlil. Ovšem měl mluvit ještě dál, jenomže v tom všeobecném zmatku a dezorientaci zapomněl text. Je třeba poznamenat, že v tomto představení bylo ve Valdštejnské zahradě poprvé použito mikrofonů k zesílení zvuku z jeviště do hlediště, takže následující „důvěrný“ dialog nad zapomenutým Josefovým textem náležitě vynikl a byl slyšet i v nejzapadlejším koutě zahrady. Pepík se totiž otočil k druhému mnichovi a seznámil ho polohlasně se svou osobní tragedií: „Hergot, já nevím jak dál.“ A druhý mnich mu poradil: „Tak něco kecej, vole!“ A Pepík tomu nasadil korunu: „Když já vím hovno!“ Toto upřímné doznání Valdštejnskou zahradu málem zbouralo, a tečku za vším udělal opat, který bez ohledu na vzniklou situaci a drže se slepě režie a textu spráskl ruce nad hlavou a prohlásil: „Tímto slovem smrt mi působíš!“

----------------------------

KAZATEL (EKUMENICKÝ PŘEKLAD)

3.1-8

Všechno má určenou chvíli a veškeré děmí pod nebem má svůj čas:

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat;

čas objímat i čas objímání zanechat;

je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

----------------

----------------

----------------

 

Jaroslav Hašek: STAVOVSKÉ ROZDÍLY

Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali spolu den co den U Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser. Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece leželo mezi nimi něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v nejvyšší rozčílení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše. Kdykoli totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ke konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“

Jisto však bylo, že oba byli ve stejné náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“

Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily, a proto když mu vlezlo do hlavy to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže to ku konci dopadlo tak, že pan správce měl 30 sklenic a on jen 10. Tedy ve správném poměru 1 : 3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal na celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhý den dozvěděl se opět, co říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale to víte, Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“

Nykles chápal, že zde, v tomto případě jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře, jak by on, Nykles, mohl se rovnat panu správci, a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo:

„Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jak prase.“

Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak byli zvyklí říkat, tak říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si šafář pil sebemíň. Když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“

Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jak prase a pan správce trochu veselej.

Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. A pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej.“

Jednoho dne se stalo, že byli oba stejně, pan správce i Nykles, a jak se v oné krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno, pan správce zase pil s velkou lehkomyslností jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za které pan správce platil každý večer obecnímu strážníkovi pivo a doutník. Říká se, že žádný svému osudu neujde, a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn § 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.

Od té chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně. Oba dva se vymlouvali na opilost a za svědky si vzali hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.

První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem? V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“

„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pámbu nade mnou, vožralej jak prase.“

A co tady pan správce Paser?“

Hostinský Tiska se podíval uctivě na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“ Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a vypovídali totéž: „Šafář byl tenkrát vožralej jak prase, ale pan správce, ten byl veselej.“

Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, protože byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, protože si nebyl vědom svých činů. A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po vyhlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“

Ale to na věci nic neměnilo.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

James Thurber:

JEDNOROŽEC V ZAHRADĚ

Za slunečného jitra seděl si jednou jeden člověk doma v koutku u snídaně, a když zvedl oči od míchaných vajec a podíval se do zahrady, uviděl bílého jednorožce se zlatým rohem, jak se tam spokojeně pase na růžích. Člověk se sebral a šel do ložnice za manželkou, která ještě spala, a vzbudil ji: „V zahradě je jednorožec,“ oznamoval jí. „A žere růže.“

Manželka otevřela jedno oko a nevraživě se na něho podívala. „Jednorožec je přece zvíře z mytologie,“ řekla a obrátila se k němu zády.

Člověk šel pomalu po schodech dolů do zahrady. Jednorožec tam pořád ještě byl; zrovna si pochutnával na tulipánech. „Pocem, jednoroháčku,“ zavolal na jednorožce ten člověk a utrhl lilii a dal mu ji. Jednorožec ji s vážným výrazem sežral. Se srdcem, jež se dmulo radostnou pýchou – neboť v jeho zahradě byl jednorožec – , šel člověk opět nahoru za manželkou a znovu ji vzbudil. „Ten jednorožec sežral lilii,“ pravil.

Jeho žena se posadila na posteli a chladně si ho změřila. „Tobě přeskočilo,“ utrhla se na něho, „a já tě dám zavřít do cvokárny.“

Ten člověk nikdy nemiloval výrazy jako, že někomu přeskočilo, nebo slovo cvokárna – a o to méně se mu ta slova zamlouvala onoho zářivého jitra, kdy byl na jeho vlastní zahradě jednorožec, a tak se nad tím zamyslel. „Jo, to uvidíme,“ prohlásil. Zamířil ke dveřím. „Uprostřed čela má zlatý roh,“ dodal ještě. Pak se zase vracel do zahrady dívat se na jednorožce; ale jednorožec zatím zmizel.

Jakmile manžel vystrčil paty z domu, jeho žena vstala a co nejrychleji se oblékla. Byla rozrušená a v očích jí zlověstně blýskalo. Zatelefonovala na policii a zatelefonovala psychiatrovi; řekla jim, aby si pospíšili a honem k nim přijeli a přivezli svěrací kazajku. Když policie a psychiatr přijeli, posadili se do křesel a s velkým zájmem si ji začali prohlížet. „Můj manžel viděl dnes ráno jednorožce,“ oznamovala jim. Policisté se podívali na psychiatra psychiatr se podíval na policisty. „Říkal mi, že sežral lilii,“ pokračovala. Psychiatr se podíval na policisty a policisté se podívali na psychiatra. „A taky mi říkal, že má to zvíře uprostřed čela zlatý roh,“ dodávala. Psychiatr rozvážně pokynul a policisté se vymrštili z křesel a chopili se ženy. Dalo jim to velkou práci, než ji zkrotili, protože se s nimi pustila do strašlivé rvačky, ale nakonec ji přece jen přemohli. Právě v okamžiku, když jí oblékali svěrací kazajku, vrátil se manžel domů.

„Říkal jste manželce, že jste viděl jednorožce?“ zeptali se policisté.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl jim manžel. „Jednorožec je přece zvíře z mytologie.“

„To jsem chtěl vědět,“ řekl psychiatr. „Odveďte ji. Je mi líto, vážený pane, ale vaší paní zřejmě straší na cimbuří.“

A tak ji odvedli, přestože nadávala a ječela, a zavřeli ji do ústavu.

Manžel si pak již do konce života žil spokojeně.

Naučení: Neříkej hop, dokud manželovi skutečně nepřeskočilo.

Rudyard Kipling:

O MOTÝLU, KTERÝ DUPAL

Toto, moji miláčkové, je příběh nový a podivuhodný, úplně rozdílný od jiných příběhů, – o Přemoudrém Panovníku Suleimanu-bin-Daoudovi-Šalomounu, synu Davidově. Je tři sta padesát pět příběhů o Suleimanu-bin-Daoudovi, ale ten zde není z nich. Není to příběh o Čejce, která našla vodu, ani o Dudkovi, který chránil Suleimana-bin-Daouda před vedrem. Není to příběh o Skleněné Dlažbě, ani o Rubínu s křivou dírkou, či o Zlatých Tyčích Balkidiných. Je to příběh o Motýlu, který dupal.

A teď dejte dobře pozor a poslouchejte!

Suleiman-bin-Daoud byl moudrý muž. Rozuměl řeči zvířat, řeči ptáků, řeči ryb, či řeči hmyzu. Rozuměl, co mluvily skály hluboko pod zemí, když se naklonily k sobě a sténaly, a rozuměl, co říkaly stromy, když šuměly za jistra. Rozuměl všemu: a Balkis, jeho hlavní královna, byla skorem tak moudrá, jako on.

Suleiman-bin-Daoud byl mocný muž. Na třetím prstu pravé ruky nosil prsten. Otočil-li jím jednou, přicházeli ze země džinové a afritové, aby konali, cokoli jim poručil. Otočil-li jím dvakrát, přicházely z oblakvíly, aby konaly, co jim poručil. A otočil-li jím třikráte, přicházel sám velký anděl Asrael s Mečem, přestrojen za nosiče vody, a vyprávěl mu novinky ze tří světů: z hora, z dola a odtud, ze země.

A přece nebyl Suleiman-bin-Daoud pyšný. Vynášel se jen velice zřídka, a učinil-li tak, trpce toho želel. Jednou chtěl nakrmit všechna zvířata světa za jediný den, ale když bylo jídlo připraveno, vylezlo z hlubin moře obrovské zvíře a snědlo vše třemi hlty. Užasl velice Suleiman-bin-Daoud a řekl: „Kdo jsi, ó zvíře?“ A zvíře řeklo: „Buď věčně živ, ó králi! Jsem nejmladší z třiceti tisíc bratří a náš domov je na dně moře. Slyšeli jsme, že chceš nakrmit všechna zvířata celého světa a moji bratři poslali mne, abych se zeptal, kdy bude oběd hotov.“ Užasl Suleiman-bin-Daoud ještě více a řekl: „Ó, zvíře, vždyť jsi snědlo celý oběd, který jsem připravil pro všechna zvířata světa.“ I řeklo zvíře: „Buď věčně živ, ó králi!, ale jmenuješ tohle vskutku obědem? Tam, odkud přicházím, jíme každý dvakrát tolik na přesnídávku.“ Tu padl Suleiman-bin-Daoud na tvář a řekl: „Ó, zvíře! Připravil jsem tento oběd, abych ukázal, jak jsem velký a bohatý král, a ne proto, že bych chtěl vskutku být dobrý ke zvířatům. Teď jsem zahanben a dobře se mi děje!“ Byl Suleiman-bin-Daoud vskutku velice moudrý muž, miláčkové. Nezapomínal pak již nikdy, že je hloupé, vynášet se. A teď začíná pravý děj mého příběhu.

Měl velké množství žen. Kromě s Překrásnou Balkidou oženil se ještě s devíti sty devadesáti devíti ženami. Všechny žily ve velkém zlatém paláci uprostřed rozkošné zahrady s vodotrysky. Nepotřeboval právě devět set devadesát devět žen, ale v oněch dnech bral si každý muž množství žen, a králi bylo ovšem brát si jich tím víc, právě jen aby ukázal, že je král.

Některé ženy byly hezké, některé přímo strašlivé, a tyto strašlivé se hádaly s těmi hezkými, až se z nich rovněž staly strašlivé, pak se daly všechny do hádky se Suleimanem-bin-Daoudem a to byla pro něho hrozná věc. Ale překrásná Balkis nesvářila se nikdy se Suleimanem-bin-Daoudem. Milovala ho příliš. Seděla ve svých komnatách ve Zlatém Paláci nebo se procházela v palácové zahradě a litovala ho upřímně.

Ovšem, kdyby se mu bylo zachtělo otočit prstenem a zavolat džiny a afrity, byli by začarovali všech devět set devadesát devět hašteřivých žen v bílé mezky pouště nebo v chrty nebo v jádra granátových jablek, ale Suleiman-bin-Daoud myslil, že by to znamenalo vynášeti se. Hašteřily-li se tedy příliš, vycházel jen samoten do odlehlé části krásných palácových zahrad a přál si, aby se byl nikdy nezrodil.

Jednoho dne, když se hádaly již tři týdny – všech devět set devadesát devět žen dohromady – vyšel Suleiman-bin-Daoud jako obyčejně, aby hledal mír a klid. Mezi oranžovými stromy sešel se s Překrásnou Balkidou, velice zarmoucenou, protože měl Suleiman-bin-Daoud takové trápení. I řekla mu: „Ó, pane můj a světlo mých očí, otoč prstenem na prstě a ukaž těm královnám z Egyptu, Mesopotamie, Persie a Číny, že jsi velký a hrozný král.“ Ale Suleiman-bin-Daoud zavrtěl jen hlavou řka: „Ó, paní moje a rozkoši mého života, vzpomeň si na zvíře, které vylezlo z moře a zahanbilo mne přede všemi zvířaty celého světa, že jsem se vynášel. Kdybych se teď vynášel před těmito královnami Persie, Egyptu, Habeše a Číny jen proto, že mne trápí, mohl bych být zahanben ještě více než tehdy.“

Řekla Překrásná Balkis: „Co tedy učiníš, můj pane a poklade mé duše?“

I řekl Suleiman-bin-Daoud: „Ó, má paní a spokojenosti mého srdce, budu dále snášet svůj osud v rukách devíti set devadesáti devíti královen, které mě mučí neustálou vádou.“

Procházel se tudíž dále mezi liliemi, růžemi, protěží a silně vonícími zázvorovníky, jež rostly v zahradě, až došel k velkému kafrovému stromu, zvanému kafrovník Suleimana-bin-Daouda. Ale Balkis se schovala za kafrovník mezi štíhlé kosatce, skvrnité bambusy a ohnivé lilie, aby byla na blízku svému milému Suleimanu-bin-Daoudovi.

Pojednou přilétl pod strom párek hašteřících se motýlů.

Suleiman-bin-Daoud slyšel, jak jeden praví k druhému: „Divím se smělosti, s níž se mnou mluvíš. Což nevíš, že kdybych zadupal, že by zmizel okamžitě, za rachotu hromu, celý palác Suleiman-bin-Daoudův i se zahradou?“

Tu zapomněl Suleiman-bin-Daoud na svých devět set devadesát devět hašteřivých žen a smál se motýlovu vychloubání, až se kafrovník třísl. Pak natáhl prst a zvolal: „Pojď sem, mužíčku.“

Ulekl se motýl strašlivě, ale dodal si mysli a vletěl na ruku Suleiman-bin-Daoudovu, a seděl tu, provívaje se. Suleiman-bin-Daoudnaklonil hlavua zašeptal tiše: „Ty víš, mužíčku, že by se dupotem tvým nehnulo ani stéblo trávy. Proč říkáš své ženě tak strašlivou lež? – neboť jistě je to tvá žena.“

Motýl se podíval na Suleimana-bin-Daouda a viděl, že se oči přemoudrého krále třpytily jako hvězdy za mrazivé noci, i sebral svou zmužilost oběma křídly a nakloniv hlavu na stranu řekl: „Buď věčně živ, ó králi. Je to moje žena, a ty víš, jaké jsou ženy.“

Usmál se Suleiman-bin-Daoud do vousů a řekl: „Ano, vím, bratříčku.“

„Je třeba přidržovat je jakkoli k úctě,“ pravil motýl, „a ona se hádala se mnou celé ráno. Řekl jsem to, abych si zjednal klid.“

I řekl Suleiman-bin-Daoud: „Nechť ti to zjedná klid. Vrať se ku své ženě, bratříčku, a rád uslyším, co jí řekneš.“

Letěl motýl zpět k ženě, která se všecka chvěla za listem, a zvolala teď: On tě slyšel! Slyšel tě sám Suleiman-bin-Daoud!“

„Slyšel,“ opakoval motýl. „Ovšem, že mne slyšel. Chtěl jsem, aby mne slyšel.“

„A co říkal? Ó, co říkal?“

„Nu,“ pravil motýl, provívaje se s velkou vážností a důležitostí, „zůstane to jen mezi námi, má drahá – nevykládám mu to nikterak ve zlé, protože stál jeho palác asi velké peníze, a pomoranče právě dozrávají, - prosil mne, abych nedupal, a já jsem slíbil, že tedy tak neučiním.“

„Pro milosrdenství!“ zvolala jeho žena a seděla již docela tiše, ale Suleiman-bin-Daoud smál se nestydatosti ošemetného motýlka, až mu tekly slzy po tvářích.

Překrásná Balkis stála za stromem mezi ohnivými liliemi a usmívala se, neboť slyšela celý rozhovor. Myslela si: „Budu-li chytrá, mohu přece ještě zachránit svého pána od pronásledování hádavých královen,“ a natáhnuvši prst, zavolala šeptem na motýlí žínku: „Pojď sem, ženuško.“ Vzlétla motýlí žínka, velice přestrašena, a usadila se na bílé ruce Balkidině.

A Balkis sklonila svou krásnou hlavu a zašeptala: „Věříš, ženuško, tomu, co tvůj manžel právě řekl?“

Motýlí žínka podívala se na Balkidu a viděla, že se oči překrásné královny lesknou jako svit hvězd v hlubokých rybnících a sebravši veškerousvou zmužilost oběma křídly, řekla: „Buď věčně krásná, ó královno! Ty víš, jací jsou muži!“

A královna Balkis, moudrá Balkis ze Sáby, položila ruku na ústa, aby zakryla úsměv, a řekla: „Vím, sestřičko.“

„Rozzlobí se bez příčiny,“ pokračovala motýlí žínka, provívajíc se rychle, „ale je na nás, ó královno, abychom povolily jejich vrtochům. Nemyslí ani polovičku toho, co povídají. Líbí-li se mému manželu věřit, že věřím, že by mohl dát dupnutím nohy zmizeti Suleiman-bin-Daoudovu paláci, – pro mne a za mne! Do zítřka na to úplně zapomene!“

„Máš zcela pravdu, sestřičko,“ řekla Balkis; „ale až se podruhé začne chlubit, vezmi ho za slovo. Řekni mu, aby jen zadupal, a viz, co se stane. My víme, jací jsou muži, viď? Bude velice zahanben!“

Odlétla motýlí žínka k svému manželu a za pět minut se hádali prudčeji, než kdy jindy.

„Vzpomeň si,“ pravil motýl. „Vzpomeň si, co dovedu, zadupám-li.“

„Nevěřímti ani za mák,“ řekla motýlí žínka. „Viděla bych hrozně ráda, kdyby se to stalo. Což abys teď zadupal!“

„Slíbil jsem Suleiman-bin-Daoudovi, že tak neučiním,“ pravil motýl, „a nerad bych rušil slibu.“

„Nesejde na tom, učiníš-li tak,“ řekla žínka. „Tvým dupnutím nesehne se ani stéblo trávy. Vyzývám tě, abys zadupal,“ pravila. „Dupej! Dupej! Dupej!“

Suleiman-bin-Daoud, sedící pod kafrovým stromem, slyšel každé slovo a smál se, jak se dosud nesmál jaktěživ. Zapomněl na všechny své královny, zapomněl na zvíře, jež vylezlo z moře, zapomněl na všechnu chloubu. Smál se jen radostí, a Balkis za stromem usmívala se, protože byl její miláček tak vesel.

V tom vlétl do stínu kafrového stromu motýl, udýchaný a rozpálený, a pravil k Suleimanu: „Ona chce, abych dupal! Chce vidět, co se stane, ó Suleimane-bin-Daoude! Ty víš, že ničeho nezmohu, a ona již nikdy ani slova neuvěří. Bude se mi do smrti posmívat.“

„Ne, bratříčku,“ pravil Suleiman-bin-Daoud, „nebude se ti již nikdy smát,“ a otočil prstenem na prstě – jen kvůli malému motýlku, ne kvůli tomu, aby se vynášel – a hle! Ze země vystoupili čtyři ohromní džinové.

„Otroci,“ pravil Suleiman-bin-Daoud, „až tento pán na mém prstě,“ (to bylo tam, kde seděl nestoudný motýl) „zadupá přední levou nohou, dáte zmizeti mému paláci a těmto zahradám za rachotu hromu. Jakmile zadupá znovu, přinesete je opět pečlivě zpět.“

„A teď, bratříčku,“ pravil, „vrať se ke své ženě a dupej podle chuti.“

Odletěl motýl k své ženě, která nepřestávala křičet: „Chci, abys zadupal! Vzývám tě, abys zadupal! Dupej! Dupej teď! Dupej!“ Viděla Balkis, jak čtyři ohromní džinové sletěli nad čtyřmi úhly zahrad s palácem uprostřed, a zatleskavši tiše rukama, zvolala: „Konečně učiní Suleiman-bin-Daoud kvůli motýlu to, co by měl dávno učiniti kvůli sobě, a hašteřivé královny se poděsí!“

Motýl tedy zadupal. Džinové vymrštili zahrady i palác na tisíc mil do výše: zatřeskla strašlivá rána a všechno zčernalo jako inkoust. Motýlí žínka poletovala ve tmě, volajíc:Ó, budu již hodná! Litují svých slov! Jen zas přines zahrady zpět, můj drahý, milovaný manžílku, a nebudu ti již nikdy odporovat.“

Motýl byl skorem právě tak poděšen, jako jeho žena, a Suleiman-bin-Daoud se smál, že to trvalo několik minut, než nabyl dechu, aby mohl pošeptati motýlu: „Zadupej znovu, bratříčku. Vrať mi můj palác, nejmocnější kouzelníku.“

„Ano, vrať mu jeho palác,“ prosila motýlí žínka, poletujíc stále ve tmě jako můra. „Vrať mu jeho palác a neprovozuj již tak strašlivých čar.“

„Nuže, má drahá,“ pravil motýl, „teď vidíš, kam vedla tvá hašteřivost. Pro mne to ovšem neznamená ničeho – jsem zvyklý podobným věcem – ale z lásky k tobě a k Suleiman-bin-Daoudovi chci vše zase spořádat.

Zadupal tedy znovu a v tom okamžiku spustili džinové palác i zahrady tiše dolů. Slunce svítilo na temně pomorančové listí; vodotrysky šplounaly mezi červenými egyptskými liliemi, ptáčkové prozpěvovali znovu, a motýlí žínka ležela na boku pod kafrovým stromem, třepetajíc křídloma a těžce oddychujíc: „Ó, budu hodná! Budu hodná!“

Mohl sotva promluvit smíchem. Opíral se, všecek zemdlený a škytaje, o strom a hroze prstem na motýla, pravil: „Ó, ty velký kouzelníku, jaký je v tom smysl, že mi vracíš můj palác, vraždíš-li mne zárověň smíchem!“

V tom se strhl strašlivý hluk, neboť všech devět set devadesát devět královen vyběhlo z paláce s křikem a nářkem, volajíce po svých dětech. Utíkaly dolů po mramorových stupních, vedoucích k fontáně, jichž bylo vždy sto v jedné řadě a přemoudrá Balkis šla jim důstojně vstříc se slovy: „Co vás znepokojuje, ó královny?“

Stály na mramorových stupních, jichž bylo vždy sto v jedné řadě, a volaly: „Co nás znepokojuje? Žily jsme dle zvyku klidně ve zlatém paláci, když pojednou palác zmizel a my zůstaly sedět v husté a hlučící temnotě; a hřmělo, a džinové a afritové míhali se ve tmách! To je naše znepokojení, ó vrchní královno, a jsme tímto nepokojem nanejvýš znepokojeny, protože to byl znepokojující nepokoj, zcela nepodobný jakémukoli známému nepokoji.“

Tu řekla Balkis, nejkrásnější královna, Suleimanem-bin-Daoudem nejvíce milovaná, ona, jež byla královnou ze Sáby a od Zlatých Řek Jihu, počínaje od pouště Zinu až k věžím zimbabveským, Balkis, jež byla skoro tak moudrá, jako sám Nejmoudřejší Suleiman-bin-Daoud: „Nic to není, ó královny! Stěžoval si motýl na svou ženu, že se s ním hádala, a našemu Pánu Suleimanu-bin-Daoudovi zlíbilo se, uděliti jí lekci v pokoře a tichém mluvení, což obé platí jako ctnost u motýlích žen.“

Tu povstala a promluvila jedna z egyptských královen – dcera Faraonova – řkouc: „Náš palác nemohl být vytržen z kořene jak česnek kvůli nepatrnému hmyzu. Ne! Ale Suleiman-bin-Daoud je asi mrtev, a co jsme slyšely a viděly bylo zemětřesení a zatmění při zprávě té.“

I pokynula Balkis smělé královně, nepohlédnuvši na ni, a řekla k ní i k ostatním: „Pojďte a vizte.“

Sešly po mramorových stupních, jichž bylo vždy sto v jedné řadě, a tu pod kafrovým stromem spatřily Přemoudrého krále Suleimana-bin-Daouda, dosud zesláblého smíchem a ohýbajícího se ku předu i nazad. Držel na každé ruce motýla, a uslyšely, jak praví: „Ó, ženo mého vzdušného bratra, pamatuj si teď, abys se ve všem líbila svému ctnostnému choti, a varuj se svésti ho k tomu, aby opět zadupal. Řekl, že je těmto čárám zvyklý, a je to zřejmě velký čaroděj, který dovede odnést palác samotného Suleimana-bin-Daouda. Leťte v pokoji, malý nárůdku!“ Políbil je na křídla a motýli ulétli.

Tu padly všechny královny na tvář – jen Balkis, Nejkrásnější a Nejnádhernější Balkis zůstala stát s úsměvem stranou – řekly: „Dějí-li se takové věci, když je motýl nespokojen se ženou, co se stane nám, které jsme trápily svého krále křikem a zjevnou vádou po tolik dní?“

Stáhly si pak závoje přes obličeje, položily ruce na ústa a odešly po špičkách, tiše jako myšky, zpět do paláce.

Tu kráčela Balkis, Překrásná a Převýborná Balkis, středem ohnivých lilií do stínu kafrového stromu a položivši ruku na rameno Suleiman-bin-Daoudovo, pravila: „Ó, můj pane a poklade mé duše, raduj se, neboť jsme dali královnám z Egyptu, Ethiopie, Habeše, Persie, Indie a Číny veliké a pamětihodné naučení.“

A Suleiman-bin-Daoud, který hleděl dosud za motýly, hrajícími si ve slunci, řekl: „Kdy se to stalo, ó paní má a klenote mého štěstí? Vždyť jsem od chvíle, kdy jsem vešel do zahrady, žertoval jen s motýlem.“ A vyprávěl Balkidě, co se stalo.

Řekla Balkis, Něžná a Přepůvabná Balkis: „Ó, pane můj a vládce mého života, byla jsem to já, která řekla motýlově ženě, aby poprosila motýla, aby zadupal, protože jsem doufala, že můj Pán v žertu způsobí nějaké velké kouzlo, a že se královny, až to uvidí, přestraší.“A vyprávěla mu, co královny říkaly, viděly a myslely.

Tu vstal Suleiman-bin-Daoud se svého místa pod kafrovým stromem a rozevřev náruč, radoval se a řekl: „Ó, moje paní a oblažovatelko mých dnů, věz, že kdybych byl prováděl čáry proti královnám ze zlosti neb z pýchy, jako když jsem chystal hostinu pro všechna zvířata, byl bych jistě býval zahanben. Ale pomocí tvé moudrosti čaroval jsem z žertu a kvůli malému motýlu, – a hle! – osvobodilo mne to zároveň od útrap mých trápivých žen! Pověz mi přec, paní moje a srdce mého srdce, jak jsi nabyla takové moudrosti?“

A královna Balkis, krásná a štíhlá, pohlédla Suleimanu-bin-Daoudovi do očí a naklonivši hlavinku trochu na stranu, právě jako motýl, řekla: „Předně, pane můj, protože tě miluji, a za druhé, protože vím, jaké jsou ženy.“

Šli pak do paláce a žili povždy šťastně až do konce.

Nebyla chytrá, Balkis?

 

-----------------------------------

-----------------------------------

-----------------------------------

 

A. Rimbaud: OPILÝ KORÁB

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,

tu jednou musel jsem dát sbohem lodníkům:

křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi

a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,

jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.

Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,

tu řeky nechaly mě plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití

jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,

jak poloostrovy, jež zběsile se řítí,

když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mi svoje smolné věnce,

pět nocí tančil jsem jak zátka na míse

na slyných hladinách, jež vězní utopence,

nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,

skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak

a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky

po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se houpal v širém moři,

jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,

hltaje blankyty, do nichž se občas noří

zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry

a rytmus světelných a blikajících krás,

prudší než alkohol, širší než naše lyry

vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,

znám kouzlo večerů a velkých povodní,

znám jitra nadšená, jak hejno vodních kačen

a časem viděl jsem to, o čem lidé sní.

Znám slunce, mastické jak rudá maska herce,

když vrhá sraženou a fialovou zář,

na vlny valící se jako přes koberce,

znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,

o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,

o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,

o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,

jak kravín šílenství a epilepsie,

aniž jsem pomyslel, chtěje jej utišiti,

na hada zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,

kde květy mísí se s očima panterů,

kde duha, napjatá nad horizontem z křídy,

ukrývá stáda lvic, před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,

propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,

bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,

svržené do jícnu, jak do pekelných bran.

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,

uvázlé koráby hnijící v zátokách,

kde velcí hroznýši sžíraní štěnicemi,

padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí

ty malé rybičky, ta zlaté kapříky.

Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti

a občas vanuly mi vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,

mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn

a kolébalo mne svým vzlykajícím hlase,

tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích

trus ptáků křičících, když mají v noci hlad,

a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,

sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice,

do vzduchu, bez ptactva, za gigantický plot,

mne nezachrání už záchranná plachetnice,

můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já fantastické zvíře,

já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako šeď,

kde roste převzácná pochoutka pro malíře,

sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno poseté žhavými půlměsící,

rejnoky, kostrami mořských koníků,

já plul jsem za noci v červenci při měsíci

pod ultramarinem šílených lodníků,

já, prkno poseté žhyvými půlměsíci,

jež rozléhaly se na sto mil do dálky,

já náhle zatoužil jsem podívat se domů

na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví

s nebem, jež třpytí se, jak velký paví chvost,

zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy

ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,

nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.

Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.

Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím

se šťastně prohání pár dětských košilek,

jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím

lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek

už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,

už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek

a plavat před strašným pohledem pontonů!

------

------

------

NÁŠ LID - báseň od Williama Záwady

Náš lid je dobrý. Pracuje.

Při práci vesele si zpívá

a potom taky tancuje

a potom taky odpočívá.

K jídlu mu stačí chleba kus,

on nezvykl si na lahůdky.

Rád v míru tahá těžký vůz

a neleká se ani půtky

Kdo však tím lidem pohrdne

a do úst si ho drze vezme,

náš lid mu v břiše zatvrdne

a nikudy ven nevyhřezne!

                   Milan Uhde: Král Vávra

x

x

x

 Miroslav Holub

 POČÁTKY PIMPRLOVÉHO DIVADLA

 Původně v dobách novorozených a batolivých,

 Kašpárek zvící odrostlého lemura

 pobíhal po lukách a pásl hrací kostky

 prozpěvuje si nemravné písničky.

 Král kraloval břečťanům a

 v kapce vody se bezstarostně mrskal drak,

 levoboček nálevníků a run.

 Molekulová váha princezen byla něco

 okolo 200.000.

 Pak vyšlo slunce a byly vrženy stíny.

 Přírodním výběrem mezi stíny vznikl principál.

Principál

 se rozhodl, že není vhodné,

aby Kašpárek zpíval nemravnosti,

aby se kralovalo břečťanům,

aby se milovalo v kapce vody

a aby se měřila molekulová váha krásných žen.

 Rozhodl se, že je vhodné, aby všechno mělo

 svou linii a páteř.

Tak dostali

 Kašpárek, král, drak i princezna drátek

 vetknutý temenem směrem dolů, dost daleko.

 Masivní bordel prvoplození

 byl nahrazen pořádkem mdlého rozumu.

 Tím pádem Kašpárek oněměl, král zblbnul,

 drak zkameněl, princezna potratila

 a kostky se rozběhly po světě.

 Bylo ticho, pusto a nehnuto, jako

 v muzeu loveckých trofejí.

 Nebylo to nic od divadla. Dokonce

 ani folklór se nedal pěstovat.

 Proto principál opatřil ručičky a nožky fosilií

 nitkami,

za které se dá žertovně potrhávat,

 čímž vznikl nový život.

Pimprlata se šklebí,

 huby od ucha k uchu,

 rozmnožují se dlabáním do měkkého dřeva

 a pronášejí moudra opsaná klasiky

 od jiných klasiků.

 A břečťan roste a roste, od jater k mozku

 a od kolébky k oltáři, po oponě nahoru

 a dolů,

 za účinlivého potlesku dítek, jež

 se odnaučila tichu,

aniž se naučila

 penetrantnímu hlasu novotvoření.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA