Jdi na obsah Jdi na menu
 


MUDr. Radkin Honzák, CSc:

 

PES, ČLOVĚK A OXYTOCIN    

 

     Neotenie je stav, kdy živočich dosáhne pohlavní dospělosti, a při tom u něj přetrvávají juvenilní znaky. V přírodě je nejčastěji uváděn čolek horský (Triturus alpestris), jehož větší část populace přežívá v larválním stadiu (1). V narativním světě naší současnosti je ukázkovým příkladem Mickey Mouse, který čím je starší, tím „dětštější“ má vzhled, alespoň pokud jde o poměr velikosti hlavy k tělu; povšimněte si, jak mu ve srovnání s jeho začátky před sedmdesáti roky hlavička narostla! Za neotenii u člověka lze považovat jeho neutuchající dětskou zvídavost a hravost, neotenii u psa  můžeme vidět v jeho hravém, „štěněcím“ chování i v dospělosti, na rozdíl od vlka, který takové chování neprojevuje..     

     Již Plautus napsal, že není na škodu, použije-li se starší pojem v nové souvislosti a tak za neotenii je označováno také chování majitelů psů k jejich čtyřnohým přátelům, k nimž často přistupují stejným způsobem jako k malým dětem. Na druhé straně je zajímavé, „jak psi používají upřený pohled ke sledování lidského jednání. Nejčastěji to vidíme u stolu, když lidé sedí a jedí. Pes přijde, před někoho si sedne, zírá na něj nebo na jídlo. Je to zřejmý pokus získat stejnou potravu a pravděpodobně bude nejúspěšnější, je-li pes malý, a tudíž ani jeho nejupřenější zírání není možno považovat za hrozbu člověku, na nějž je zaměřeno. Naopak ona osoba si může pohled vyložit jako doufající, zkormoucený nebo žebravý a zpravidla psovi podá kousek jídla. Z psího hlediska jde ovšem o přímé prosazení dominance pohledem.“ (2).

     Na magický mechanismus „psích očí“ se zaměřilo v současnosti bádání japonských zoologů a neurovědců (3), kteří sledovali, co se děje v neurobiochemii člověka při kontaktu s jeho psem. Autoři zjišťovali, jak se u člověka  bude měnit množství oxytocinu v době, kdy na něj jeho pes „bude hledět“, tedy kdy mezi nimi bude klasický oční kontakt. Autoři stanovovali močové koncentrace oxytocinu za standardních podmínek, dále po 30minutové interakci se psem a po jiných 30 minutách, v nichž probandi byli vyzváni, aby nevstupovali do žádné interakce se svým psem. Močové koncentrace oxytocinu byly měřeny před 30minutovou experimentální periodou a podruhé 20 minut po jejím skončení.

     S použitím clusterové analýzy byli majitelé rozděleni do dvou skupin: první, s delším trváním kontaktu se psem a s těsnějším vztahem ke zvířeti a druhou, s dobou kontaktu kratší a vztahem volnějším. Koncentrace oxytocinu byly významně vyšší u první skupiny, a to po kontaktu se psem, nikoli však v uspořádání bez kontaktu. U druhé skupiny byly zjištěny významné pozitivní korelace mezi počtem interakcí mezi člověkem a psem a močovou koncentrací oxytocinu. Autoři uzavírají, že interakce mezi psem a člověkem, zvláště pak ta, která vychází z iniciativy psa, zvyšuje hladinu oxytocinu u člověka.

     Oxytocin je všeobecně označován za „hormon důvěry“, jeho nejvýznamnější role je při porodu a následném vytvoření „připoutávací vazby“ mezi matkou a novorozencem. Vyskytuje se u všech savců a je významným regulátorem sociálního chování, kde rozpouští úzkost, dovoluje zapomínat na zradu nebo zklamání z předchozích špatných zkušeností a snižuje hladinu stresu (měřenou např. množstvím produkovaného kortizolu), a to stejně u obou pohlaví. Tak působí spolu s dalším hormonem vasopresinem ve prospěch sblížení, snížení strachu z partnera, větší důvěru v něj a udržení vzájemného vztahu.

     Zatím nikdo nezkoumal, jak je to s produkcí oxytocinu u psa, který se dostane do přátelského vztahu s člověkem, ale podle radostných projevů jeho chování to pravděpodobně bude fungovat také. Z úhlu lidského pohledu však je možno říci, že jeho vztah ke zvířeti je dost těsný, dokážou-li „psí oči“ v něm vyvolat tuto neurochemickou reakci. Naléhavě se tak nabízí otázka, kdo koho si ochočil: zda člověk psa, nebo psi nás.

     Že nejsme jejich absolutními pány, a že psi mají cosi jako svou osobnost (jak prohlašuje Jaak Panksepp) a v jistém smyslu též svou stupnici hodnot, v níž figuruje významně i smysl pro spravedlnost, naznačují výsledky experimentů, které se svými spolupracovníky provedla Friederike Range ve Vídni (4). Psi byli nacvičeni dát „pac“ a posléze byli rozděleni do dvojic. Za svůj výkon dostávali odměnu v podobě pamlsku (kousek párku). Pokud jeden pes z páru odměněn nebyl, zatímco jeho partner ano, postižený pes váhal a nakonec odmítal dát „pac“. Toto chování autoři (stejně jako jejich komentátor, známý etolog Frans de Waal) interpretují, jako odmítání spolupráce v situaci, která se zvířeti jeví jako „nespravedlivá“. Na rozdíl od primátů, kteří v analogických experimentech hodnotí také kvalitu pamlsku podaného za odměnu, jsou psi ochotni pokračovat ve spolupráci i tehdy, když odměnou je jim kousek chleba, zatímco partner dostane párek. Závěry studie vyznívají v tom smyslu, že také jiné druhy než primáti vykazují přinejmenším primitivní formu smyslu pro spravedlnost a odpor vůči nespravedlnosti a tyto vlastnosti se dále mohou projevovat sofistikovanější formou při sociální interakci.

 

1. Roček Z, Vesmír, 1996;75(2):72

2. Coren S:. Co má pes na jazyku. Knižní klub, 2007, 298 s., ISBN: 978-80-242-1883-0

3. Nagasawa M, Kikusui T, Onaka T, Ohta M.: Dog's gaze at its owner increases owner's urinary oxytocin during social interaction. Horm Behav. 2008 Dec 14

4. Range F, Horn L, Virány Z, Huber L.: The absence of reward induces inequity aversion in dogs. PNAS, 2009, doi: 10.1073/pnas.0810957105

 

21.2.2009                                                                              radkinh@seznam.cz

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA