Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zungův dotazník úzkosti (na konci textu)

----------------------

----------------------

DOPORUČENÍ SESTER Z ANGLICKÝCH HOSPICŮ

- Buď sama k sobě laskavá a vlídná.
- Uvědom si, že tvým úkolem je pomáhat změnám, ne násilně měnit.
- Najdi si své „útočiště“ - místo klidu.
- Buď druhým oporou, neboj se je pochválit, nauč se to přijímat od nich.
- Uvědom si, že v situaci, v níž jsi, jsou zcela oprávněné občasné pocity bezmoci.
- Snaž se obměňovat své pracovní postupy a neupadnout do stereotypu.
- Najdi rozdíl mezi naříkáním, které přináší úlevu, a naříkáním, které tě ničí.
- Když jdeš domů, soustřeď se na dobré věci.
- Snaž se sama sebe posilovat a povzbuzovat.
- Využívej posilujících prvků přátelství.
- Ve volném čase nehovoř o práci.
- Plánuj si chvíle oddechu a odpočinku.
- Nauč se říkat „rozhodla jsem se“ namísto „musím“.
- Nauč se říkat NE; za co stojí každé tvé ANO, když nikdy neumíš říci NE.
- Netečnost a rezervovanost ve vztahu k druhým je nebezpečnější, než připustit si myšlenku, že se nedá nic dělat.
- Raduj se, směj se a hraj si.

-----------------------------

-----------------------------

-----------------------------

R.Honzák: 

Burnout syndrom

     Šedesátá léta minulého století přinesla mohutný nástup techniky do medicíny a předznamenala období takzvané „heroické medicíny,“ pro kterou se nejevilo nic nesplnitelné. Posunula se hranice mezi životem a smrtí a technické možnosti daly zapomenout především empiricky dosažené a získané pokoře. Každá mince má ale svůj rub. Čím větší naděje byly vkládány do moderních postupů, tím větší zklamání nastávalo při jejich nesplnění. Zaskočeni a frustrováni se cítili nejen pacienti a jejich blízcí, ale také lékaři a další zdravotničtí pracovníci. Zlepšené postupy sebou paradoxně přinesly také větší zatížení personálu. Zvýšila se tak významně úroveň stresu, kterému byly pečující osoby vystaveny.

     V sedmdesátých letech se vynořuje termín „burnout“ (syndrom vyhoření, vyprahlosti, vypálení) popisující profesionální selhávání na základě vyčerpání vyvolaného zvyšujícími se požadavky, ztrátu zájmu a potěšení, ztrátu ideálů, energie i smyslu, negativní sebeocenění a negativní postoje k povolání.

     Za zakladatele zkoumání této problematiky je považován Herbert Freudenberger, který v roce 1974 definoval syndrom takto: „Jaké jsou základní projevy burnout syndromu? U někoho jsou to pocity únavy a exhausce, neschopnost setřást pocit chladu, pocit fyzické vyčerpanosti, u druhého třeba řada tělesných obtíží počínajících opakovanými bolestmi hlavy, dechovými tísněmi, přes gastrointestinální obtíže doprovázené poklesem váhy, až po nespavost a depresi. Ve stručnosti lze říci, že tento syndrom zasahuje na nejrůznějších místech celou psychosomatickou oblast. To jsou převážně tělesné projevy.

     Mohou se však objevit příznaky ve sféře psychické a behaviorální: například osoba známá svou povídavostí je náhle nápadně zamlklá. Objevuje se psychická únava, nuda, rezignace, ale také zvýšená irritabilita, ostře až nespravedlivě kritické postoje a další změny.“  (Freudenberger HJ: Staff burn-out. J.Soc.Issues, 30, 1974, s.159-165)

--- sem někam umístit Tabulku 1 ---

     Zvýšený a dodnes přetrvávající zájem o oblast ohrožených lidských zdrojů nejen v medicíně, ale také v celé řadě „pomáhajících profesí“ (od záchranářů, hasičů, přes učitele, psychoterapeuty, až po sociální kurátory; obětmi tohoto přetížení se však stávají velmi často i osoby, které si pomáhající profese nevybraly, ale byly k nim okolnostmi donuceny – blízcí příbuzní pečující o těžce nemocné v rodinách) přinesl nejprve přehled nejčastější symptomatologie, zásadní výkladové modely a posléze i léčebná a preventivní opatření.

     Pokud jde o patofyziologické mechanismy, je zcela evidentní, že burnout syndrom je projevem nadměrného stresu. Pojem stres se stal slovem módním a je užíván, zneužíván a velmi často používán nesprávně. Až do 30. let minulého století toto slovo označovalo nadměrný či zvýšený tlak nebo zvýšené namáhání ve smyslu fyzikálním, Hans Selye, rodák z Komárna působící v Kanadě, mu však dal nový význam. Stres v medicínském smyslu představuje automaticky probíhající reakci organismu probíhající na ose hypotalamus – hypofýza - nadledviny na ohrožující podněty. Ohrožující podněty představují stresor, zatímco stres je proces, který má připravit organismus na útok nebo útěk, v další fázi pak na přežití v krajně nebezpečných podmínkách.

     Poplachová reakce začíná již tam, kde nikdo o stresu nebude ještě mluvit, a to orientačním reflexem. Na základě neznámých, ohrožujících, frustračních či bolestivých podnětů odpoví behaviorální inhibiční centrum (BIS) tvořené jádry nc. coeruleus a nc. raphae tím, že zastaví probíhající aktivity a vyvolá zvýšené napětí a zvýšenou pozornost. Pokud podněty nejsou příliš intenzivní, reflex odezní, pokud se jeví jako skutečně nebezpečné, spouští se stresová kaskáda.

--- sem někam umístit Graf 1 ---

     Stres je nezbytný k přežití; jeho nevýhodou pro současného člověka však je, že se dostavuje jako reakce na podněty z psychosociální sféry, které rozhodně neznamenají ohrožení života, přesto se však celá kaskáda dějů spustí stejně, jako by o život šlo. Při tomto zadání se pochopitelně jako další nevýhodný prvek jeví skutečnost, že organismus ve stresové reakci přetěžuje některé systémy a přitom energeticky neuvěřitelně plýtvá (když jde o život, vyplatí se to, když o život nejde, je to nevýhoda). Jednu molekulu glukózy je možno spálit tak, že organismus získá 36 jednotek energie, ale také tak, že z ní získá jen 2 jednotky; při stresu převládá druhá varianta s nepříznivými katabolickými důsledky.

     Poplachová fáze stresu má za cíl vytvořit optimální podmínky pro boj nebo útěk. Co udělá rozumné řídící (v tomto případě především sympatoadrenální) centrum v řízených systémech? Pro rvačku či úprk je potřeba připravit svaly, které se začnou napínat (při přetahování flexorů a extenzorů se objevuje třes), ke kterým začne přitékat větší množství energeticky obohacené krve (sacharidové rezervy, zpracovatelné tukové rezervy, ale také bílkoviny), to vyžaduje zvýšený srdeční výdej (vzestup tepové frekvence, vzestup systémového TK), dostatek kyslíku (zrychlený dech) a celkové nabuzení (arousal) nervového systému vzroste. Při vědomí, že krve je v organismu celkem 5 litrů, je jasné, že zvýšený přísun ke svalům je doprovázen sníženým přísunem k ostatním systémům – zejména ke kůži (prochladnutí) a k útrobám – také tyto skutečnosti jsou pocitově zpracovány. Je vhodné zbavit organismus zbytečné zátěže (stresová polakisurie nebo stresové průjmy). „Husí kůže“ je pozůstatkem fylogeneticky prastarého piloerekčního reflexu, jehož smyslem bylo zježením srsti vytvořit dojem „větší postavy.“ Down-regulace parasympatikem řízených trávících procesů vnímá jedinec ve stresu především jako pocit sucha v ústech, eventuálně stažení žaludku.

     Po neúspěchu poplachové reakce nastupuje fáze rezistence řízená především parasympatikem s přetěžováním systémů, jež podléhají převážně jeho regulaci (především systém trávící) se stejně náročnými metabolickými procesy. Navenek jedinec reaguje rezignací na teritorium, stažeností, sklíčeností a emočními parasympatickými reakcemi (především pláč). Je-li endokrinní doprovod nadledvin v první fázi doprovázen především zvýšeným výdejem ACTH aktivujícím paměťovou stopu, je fáze rezistence doprovázena hyperkortizolemií, jež paměťovou stopu maže a má rovněž své důsledky pro imunitu.

     Třetí fáze stresu, zhroucení, představuje regulační chaos s nepříznivými důsledky jak pro systémy řízené, tak i pro samotné systémy řídící.

--- sem někam umístit Graf 2 ---

     Odolnost vůči stresu je dána jednak konstitučně, jednak vývojovými faktory a také je možno ji nacvičovat. Vnímání stresoru a jeho kognitivní zpracování je jednou z možností, jak stresující prvky modulovat. Ať na tuto problematiku nahlížíme z úhlu ego-psychologie (předpokládající naše JÁ s určitými potřebami a požadavky), či z hlediska kognitivně behaviorálního učení (předpokládajícího pouze určitá myšlenková schemata a naučené postupy), není jedinec vystavený stresujícím vlivům jen jejich pasivním příjemcem, ale je jejich aktivním zpracovatelem. Co pro jednoho představuje ohrožení, může druhý vnímat jako příjemné napětí.

     Zde je tedy šance vědomě vyhodnotit zátěžové situace a přisoudit jim takovou míru závažnosti, jakou skutečně mají. Co nás přivádí do stresu? Naše nadměrná touha po společenském uznání. Nereálné požadavky na vztahy mezi lidmi. Představa, že vše musí jít „jako po másle“ a okamžitě se uskutečnit. Příliš rychlá generalizace a zbrklé vytvoření názoru, „jak se věci mají.“ Selektivní abstrakce: z jednoho detailu nesprávně vytvořený celek. Kladení důrazu na věci, které nejsou podstatné. Přehánění a zveličování problémů. Černobílé myšlení typu: buď a nebo, jiná možnost neexistuje. Personalizace problémů, tedy jejich vztahování k vlastní osobě. Řešení „ad hominem,“ nikoli „ad rem.“

     Všechny tyto situace je možné vnímat jako důsledky nepřesného sebeocenění a nadměrného očekávání. V tomto neurotickém mechanismu, který leží u kořenů řady dalších obtíží a poruch, než je jenom burnout, rozpoznáme dvojitou chybu: diskontaci a grandiozitu.

     Grandiozita je reprezentována nadměrným očekáváním; každý si budujeme svůj sebeobraz, který pro zachování psychické rovnováhy, je v některých směrech zlepšen a přikrášlen v porovnání s realitou, přinejmenším ve smyslu ideálního já, což lze vyjádřit tvrzeními typu: „měl bych dosáhnout to a to… měl bych vystupovat tak a tak… měl bych být přijímán ostatními tak a tak…“ Naše fantazie poznamenané grandiozitou nám dovolují představy úspěchu, uznání, pohodového soužití s ostatními. Drtivá většina lidí, která přichází do terapie právě pro mezilidské konflikty a problémy, je pevně přesvědčena, že k nápravě věcí by stačilo, kdyby jejich partner či spolupracovníci dělali věci jinak, než je dělají. Tito klienti jsou stejně neochvějně přesvědčeni, že oni postupují v zásadě správně, pouze okolí je nedoceňuje, nechce spolupracovat, ubližuje jim, manipuluje s nimi, atd.

     Diskontace je reakcí na selhání vlastních postupů, demýtizace vlastního ideálního obrazu, a to nikoli na kritickou míru, ale ve smyslu sebezavržení. Poněkud přehnaným, ale ilustrativním příkladem může být prohlášení: „Když se mi nepodařilo zaběhnout 100 metrů v čase pod 10 vteřin, nestojím za nic.“ O co výše stál náš grandiózní cíl, o to hlouběji do negativních hodnot se dostává jeho vyhodnocení. Touha po uznání a ocenění patří k přirozené a zdravé psychické výbavě. Touha po dokonalosti (kterou některé hlubinné psychologické školy považují za obranu před strachem ze smrti, ve smyslu: „když budu dokonalý, smrt si pro mne nepřijde“) je nesplnitelnou fikcí. Všichni si v sobě od dětství neseme nadnesené příkazy: buď dokonalý, buď silný, pospěš si, musíš vyhovět druhým, každý z nás ale v různé míře. Pro někoho takovéto příkazy představují doslova diktát a jejich nesplnění (a splnit je nelze) je považováno za selhání.

     Není náhodou, že oběti burnout jsou především lidé, kteří se do svého poslání vrhli vybaveni těmito nesplnitelnými ideály, nadměrným očekáváním, které při kritickém rozboru neobstojí v konfrontaci s realitou. Jak říká jeden současný psychologický slogan: Jestliže někdo vyhořel, musel zákonitě předtím hořet, a to velmi intenzivně. Zapálíme-li svíčku na obou koncích, budeme míti více světla, ale svíčka dříve shoří.

     Kritická sebereflexe a realistické nastavení požadavků na sebe i na ostatní je tedy prvním preventivním opatřením proti možnému vyhoření. Jak dalece jsme takové reflexe schopni? Patrně mnoho ne. Když člověk něco dělá, myslí si, že dělá, to co si myslí, nikoli to, co skutečně činí. Budu-li přesvědčen, že jsem laskavý šéf a přitom budu své podřízené doslova terorizovat, málokdy sám dojdu k jinému závěru, než že jsem laskavý šéf. Zpětnou vazbu z okolí budu vnímat jako závist, zneuznání, nebo osobní útoky.Proto osvícení šéfové zátěžových pracovišť přibírají k týmové spolupráci psychology nebo psychiatry s psychoterapeutickou erudicí; nejen k sycení psychosociálních potřeb těžce nemocných pacientů, ale také kvůli personálu, k  pomoci nastavení dobrého klimatu v mezilidských vztazích na pracovišti. V tomto zadání má takovýto odborník především naučit ostatní najít správnou míru sebeocenění ve vztahu k náročnosti úkolů – neexistuje zde univerzální doporučení, protože situace je vždy pro každého specifická a individuální.

     Intenzita stresoru rovněž není zanedbatelná. V osmdesátých letech minulého století jsme při sledování stresu sester v zátěžových provozech IKEM vyvrátili mýtus, že nejvíce jsou stresovány chirurgické sálové sestry. Pravý opak byl pravdou. Při interpretaci této skutečnosti jsme došli k závěrům, že je to dáno jednak jejich výběrem, dále skutečností, že jsou řazeny k elitě (což podporuje jak kohezi skupiny, tak kohezi jednotlivců), a podle našeho názoru především proto, že jejich spolupráci s chirurgy netrianguluje pacient. Na sále existuje „operační pole“ a sestra na něm spolupracuje pouze s lékařem a není semílána mlýnskými kameny nároků lékaře na jedné straně a požadavky pacientů na straně druhé. Mezilidské vztahy jsou tak přehlednější, čitelnější a snáze se řeší. Nejvíce stresovány byly naopak sestry v provozech s chronickými, těžce nemocnými a nezřídka umírajícími pacienty (nefrologie, diabetologie). Rozumné vedení podniku tehdy umožnilo, aby sestry s nízkým prahem frustrační tolerance mohly přejít na méně exponované pracoviště, což byla účinná prevence.

     Ale ani když se rozběhne kaskáda stresu a objeví se symptomatologie její poplachové fáze, není jedinec zcela bezmocný. Byl to především Lazarus se spolupracovníky, kteří v osmdesátých létech postulovali koncept coping, tedy postupy, jimiž lze modulovat a ovlivňovat další průběh. Pod pojmem coping lze nalézt řadu postupů, které mohou pomoci ulevit psychosociálnímu tlaku a tudy také jeho biologickým důsledkům. V zásadě lze konstatovat, že postupy je možné rozdělit na neúčelné (byť s přechodnou úlevou) a účelné.

     Mezi neúčelné patří samoléčení, které zejména u zdravotníků překračuje běžně zneužívané prostředky (kofein, nikotin, alkohol, lehké drogy), protože pro tuto skupinu je standardně dostupná celá paleta psychofarmak vedoucích většinou dost rychle k závislosti, zejména anxiolytik nebo stimulancií. Nežádoucí účinky takovéto samoléčby vyvolávají další problémy a bludná spirála se zaškrcuje. Pro řadu lidí je anxiolytikem i jídlo, zejména sladkosti a mezi nimi čokoláda.

     Stažení se do izolace, nebo její aktivní vytvoření agresivními projevy, je rovněž postupem destruktivním. Výsledkem bývá neproduktivní sebelítost nebo autoagresivní postoje.

     K účelným patří vyčištění interpersonální situace a dobré sociální kontakty, ať na pracovišti, tak zejména v rodině. Pro dosažení těchto cílů musí začít každý sám u sebe a zaujmout k sobě kladný postoj. Zakladatel transakční analýzy Eric Berne postuloval filosofii své školy větou: Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysýchá mícha. Pohlazením se rozumí nejen fyzický kontakt, ale také přijetí a ocenění sebe i druhých v psychosociální rovině. Pohlazení můžeme získat od druhých, především by však měl každý umět pohladit se také sám. To není seberozmazlování, to je naplnění skutečné potřeby. Nejen teď a tady, ale i ve vztahu k budoucnosti.

     Vypráví se, že slavný americký psychiatr H.S.Sullivan se v době oběda pohyboval po oddělení a tázal se, zda jeho pracovníci již byli na obědě. Když se dozvěděl, že nebyli, protože neměli čas, protože se přece musejí starat o pacienty, údajně vybuchl: „Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“ Tato věta by měla být naučením pro ty „obětavé,“ kteří to se svou obětavostí přehánějí.

     Plnění základních požadavků mentální hygieny, optimalizování relací mezi zátěží a odpočinkem, co nejpravidelnější životní režim a přiměřené množství tělesného pohybu je doporučením pro všechny, pro osoby v zátěžových provozech však s třemi vykřičníky navíc. Pro ty, kteří mají rádi „desatera“ a jiné shrnující přehledy, uvádíme na závěr doporučení pro anglické sestry a pečovatelky v hospicích, která (s potřebnou změnou rodové koncovky) jsou jasně formulovanou výzvou všem, kteří berou svou službu druhým nejen jako povolání, ale také jako poslání. A je vhodné předat je i rodinným příslušníkům, kteří byli neblahým osudem do tohoto postavení vtlačeni.

-         Buď sama k sobě laskavá a vlídná

-         Uvědom si, že tvým úkolem je pomáhat změnám, ne násilně měnit

-         Najdi si své „útočiště“ – místo klidu

-         Buď druhým oporou, neboj se je pochválit, nauč se to přijímat od nich

-         Uvědom si, že v situaci v níž jsi, jsou zcela oprávněné občasné pocity bezmoci

-         Snaž se obměňovat své pracovní postupy a neupadnout do stereotypu

-         Najdi rozdíl mezi naříkáním, které přináší úlevu a naříkáním, které tě ničí

-         Když jdeš domů, soustřeď se na dobré věci

-         Snaž se sama sebe posilovat a povzbuzovat

-         Využívej posilujících prvků přátelství

-         Ve volném čase nehovoř o práci

-         Plánuj si chvíle oddechu a odpočinku

-         Nauč se říkat „rozhodla jsem se“ namísto „musím“

-         Nauč se říkat NE; za co stojí každé tvé ANO, když nikdy neumíš říci NE

-         Netečnost a rezervovanost ve vztahu k druhým je nebezpečnější, než připustit si myšlenku, že se nedá nic dělat

-         Raduj se, směj se a hraj si

 

 

MUDr. Radkin Honzák, Csc.

honzak@prahapublishing.cz

  

Rizikové příznaky

  1. Chronic fatigue - exhaustion, tiredness, a sense of being physically run down

  2. Anger at those making demands

  3. Self-criticism for putting up with the demands

  4. Cynicism, negativity, and irritability

  5. A sense of being besieged

  6. Exploding easily at seemingly inconsequential things

  7. Frequent headaches and gastrointestinal disturbances

  8. Weight loss or gain

  9. Sleeplessness and depression

  10. Shortness of breath

  11. Suspiciousness

  12. Feelings of helplessness

  13. Increased degree of risk taking

 

    1. Chronický pocit únavy, vyčerpání, vysílení , pocit tělesné nemohoucnosti
    2. Zlost na jedince, kteří něco požadují a vyžadují
    3. Nemístně sebekritické postoje za to, že nemohu požadavkům vyhovět
    4. Cynismus, negativismus, předrážděnost
    5. Pocit, že mě vše obtěžuje
    6. Nepřiměřené emoční výbuchy kvůli nepodstatným věcem
    7. Časté bolesti hlavy a dyspeptické obtíže
    8. Úbytek, nebo naopak přibývání na váze
    9. Nespavost a deprese
    10. Pocit nedostatku vzduchu a zkráceného dechu
    11. Podezíravost
    12. Pocity beznaděje
    13. Zvýšená tendence riskovat

Tabulka 1

Symptomatologie syndromu vyhoření

Tělesné příznaky 

Pocity únavy až vyčerpání

Pocity chladu (zejména akrálně), dechová tíseň

Bolesti hlavy

Gastrointestinální obtíže

Nespavost

Pocity zkrácení dechu

Divné pocity na kůži

Nejrůznější tělesné bolesti („bolest dolních zad“) 

Psychické a emoční příznaky 

Předrážděnost na jindy neutrální podněty

Plačtivost

Viditelně nevyprovokované záchvaty zlosti a hněvu

Objektivně patrný smutek

Podrážděný tón hlasu, nekontrolované verbální projevy zlosti

Podezíravost až vztahovačnost

Vyhýbání se pracovním povinnostem

Letargie


Graf 1 

Graf 2

Stresor

Životní událost nebo vnitřní prožitek

Vnímání stresoru  a jeho kognitivní zpracování

                                          ROZHODNUTÍ                 

                                        NEBEZPEČNÉ           BEZPEČNÉ 

                 

 

                                                                         STOP STRESU

1.fáze stresu

POPLACHOVÁ REAKCE

ÚTOK/ÚTĚK

         „COPING“

ÚČELNÝ           NEÚČELNÝ


STOP STRESU

2.fáze stresu

REZISTENCE


3.fáze stresu

VYČERPÁNÍ

-----------------------------------

-------------------------------------

---------------------------------------

 ZUNGŮV DOTAZNÍK ÚZKOSTI (nutno upravit a dát tomu příslušnou štábní kulturu)

JMÉNO........................................................................................................................... VĚK .............................. DATUM ............................

Instrukce pro vyplnění:

Přečtěte si pečlivě každou větu. Pro každou položku zaškrtněte ve sloupcích ten kroužek, který nejlépe vyjadřuje,

jak jste se cítil/a v průběhu posledních dvou týdnů.

Dodržujete-li dietu, u položek 5 a 7 odpovídejte, jako kdybyste na dietě nebyl/a.

Zaznamenejte, prosím, odpověď na každou z 20 položek

                          Nikdy nebo zřídka    Někdy   Velmi často    Dosti často nebo stále

1. Cítím se více nervózní a úzkostný, než obvykle

2. Mám strach, a vlastně nevím z čeho

3. Snadno se rozzuřím nebo zpanikařím

4. Mám pocit, že jsem rozvrácený, rozpadlý na kusy

5. Je se mnou všechno v pořádku a neobávám se ničeho nepříjemného

6. Cítím chvění a rozklepanost v rukou a v nohou

7. Obtěžují mě bolesti hlavy, bolesti v šíji, bolesti v kříži

8. Cítím se slabý a snadno se unavím

9. Jsem klidný a mohu pokojně sedět

10. Cítím, že mi srdce tluče rychleji

11. Obtěžují mě závratě

12. Někdy je mi na omdlení

13. Volně se mi dýchá

14. Mám otupělost nebo brnění v prstech na rukou či nohou

15. Trpím bolestmi v žaludku nebo poruchami trávení

16. Mám časté nutkání močit

17. Ruce mám obvykle suché a teplé

18. Mám pocit, že rudnu v obličeji

19. Snadno usínám a dobře se vyspím

20. Mám noční děsy (nepříjemné sny)

                                                      nikdy – někdy – často - stále

1. Cítím se více nervózní a úzkostný, než obvykle                                                                                               1 – 2 – 3 - 4

2. Mám strach, a vlastně nevím z čeho                   1 – 2 – 3 - 4

3. Snadno se rozzuřím nebo zpanikařím         1 – 2 – 3 -4         

4. Mám pocit, že jsem rozvrácený, rozpadlý na kusy                                 1 – 2 – 3 - 4

5. Je se mnou všechno v pořádku a neobávám se ničeho nepříjemného  4-3-2-1

6. Cítím chvění a rozklepanost v rukou a v nohou1 – 2 – 3 - 4

7. Obtěžují mě bolesti hlavy, bolesti v šíji, bolesti v kříži

                                                                                1 – 2 – 3 - 4

8. Cítím se slabý a snadno se unavím                    1 – 2 – 3 - 4

9. Jsem klidný a mohu pokojně sedět                         4-3-2-1

10. Cítím, že mi srdce tluče rychleji                      1 – 2 – 3 - 4

11. Obtěžují mě závratě                                         1 – 2 – 3 - 4

12. Někdy je mi na omdlení                                  1 – 2 – 3 - 4

13. Volně se mi dýchá                                                    4-3-2-1

14. Mám otupělost nebo brnění v prstech na rukou či nohou    1 – 2 – 3 - 4

15. Trpím bolestmi v žaludku nebo poruchami trávení              1 – 2 – 3 - 4

16. Mám časté nutkání močit                  1 – 2 – 3 - 4

17. Ruce mám obvykle suché a teplé       4-3-2-1

18. Mám pocit, že rudnu v obličeji               1 – 2 – 3 - 4

19. Snadno usínám a dobře se vyspím              4-3-2-1

20. Mám noční děsy (nepříjemné sny)       1 – 2 – 3 – 4

SDS index Globální klinický dojem (CGI)

Méně než 50

50–60 Přítomny známky minimální

nebo lehké úzkosti

60–69 Přítomna středně silná až zcela

zřetelně vyjádřená úzkost

70 a více Přítomna těžká až extrémně

těžká úzkost

Normální, nejeví známky úzkosti

SDS index hrubé skóre děleno 80 x 100

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA