Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Buďte rádi, že jste závislí jen na alkoholu. Jsou mnohem horší závislosti; například závislost na moci."

                                   Jaroslav Skála (+2007) na sezení KLUS

-------------------------

-------------------------

Kilgore Trout kdysi napsal povídku, která byla dialogem mezi dvěma kvasinkami. Ty pojídaly cukr, dusily se ve vlastních výkalech a diskutovaly při tom o smyslu života. Vzhledem k jejich omezené inteligenci jim nikdy nepřišlo na mysl, že vlastně vyrábějí šampaňské.

------------------------

Motto knih Bokononových: Všechny ty svaté pravdy, které tu budete číst, jsou bohapusté lži.

                                                                        

                                                Kurt Vonnegut 1922 - 2007

------------------------------------------------

------------------------------------------------

------------------------------------------------

CIMRMANOVA MARYŠA

... Není žádným tajemstvím, že bratři Mrštíkové se několikrát pokoušeli přepracovat závěr Maryši, až se kvůli tomu pohádali. Kritik F. X. Šalda jim doporučil, aby se poradili s tehdejším dramaturgem vídeňského divadla Raimundtheater, Járou Cimrmanem.

     "Konec to nespraví", řekl Cimrman Mrštíkům po shlédnutí hry. "Jakpak má být divák překvapen tím, že nakonec otráví žena manžela, který ji otravoval od začátku? Svěřte mi Maryšu a já s ní udělám díru do světa."

     Alois Mrštík proti tomu nic nenamítal, zato jeho bratr Vilém prohlásil: "Jen přes mou mrtvolu."

     A tak se také stalo. Představení Maryši v úpravě a režii Járy Cimrmana se uskutečnilo až po Vilémově záhadné smrti.

.....Zprávy o moderním nekonvenčním pojetí inscenace pronikly až do New Yorku a Jára Cimrman dostal nabídku, aby režíroval Maryšu v divadle Palladium na Brodwayi. Nabídku přijal, protože potřeboval peníze na zpáteční cestu do Evropy. A dobře učinil. Teprve zde, na přední scéně Nového světa, našel ideální podmínky k tomu, aby dostal Maryšu tam, kde ji chtěl mít.

     Píše o tom F. X. Šaldovi v dopise ze dne 18. listopadu 1912: "Ručím Vám za to, že New York jí bude ležet u nohou. Ovšem ty nohy musí být vidět."

     Tomuto záměru podřídil Cimrman režijní koncepci a vytvořil z Maryši velkolepý muzikál Mary Show.

                                              Jiří Šebánek  1930 - 2007

x

x

      "Já si vždycky při změně času musím brát týdenní dovolenou, protože posun o jednu hodinu tak rozkládám po deseti minutách. Pro mne představuje posun času klasický pavlovský "sryv", který navodil u svých pokusných psů. Udělal to tak, že psům prezentoval kruh, a to dostali maso, pak jim předložil elipsu, a to dostali elektrickou ránu. Když se poměr os elipsy dostal do poměru 11 : 10, psi nebyli schopni rozpoznat, zda jde o kruh nebo elipsu a v šokovém stavu se začali třást."

            Doc. MUDr. Jaroslav Baštecký, CSc. 1936 - 2007

x

x

Zemřel doc. MUDr. Jaroslav Baštecký, CSc. (1936 – 2007)

                                             

                               Prolez jsem všechny knižní sklady,
                               pár slov si opsal, pár jich škrt,
                               až zbyla tři bez větší vady,
                               a to jsou život,
                                                      láska,                                                                                                                                                                                                                         
                                                                smrt.

                                                                Jiří Dědeček 

     Život Slávka Bašteckého byl nesmírně bohatý a rozsah jeho zájmů neuvěřitelný. Jeho kandidátská práce, kterou vytvořil ještě ve Výzkumném ústavu psychiatrickém (nyní PCP) byla zaměřena na některé odlišnosti v mluvené řeči u schizofrenních pacientů zkoumané pomocí zpožděné sluchové zpětné vazby (Leeův efekt).Po čtyřiceti letech se světový výzkum k této problematice znovu vrací.

     To však byla jen pasažérní úvodní kapitola, po níž se začal věnovat psychofarmakům a jejich účinkům a odtud se v rámci komplexního přístupu velmi rychle dostal do zajetí psychosomatiky, jíž oddaně sloužil po celý zbytek života. Jeho psychosociální východiska byla poznamenána jak pavlovovským nervismem, tak behaviorismem (odtud pramenila i úzká spolupráce se společností VNČ), nikdy je však nestavěl do protikladu k dynamickým teoriím. které měl též výtečně zvládnuté. Z psychofarmak ho nejvíce atrahovala antidepresiva a není tedy divu, že od samých počátků spolupracoval s kolegy, kteří se věnují diagnostice a léčbě bolesti. Další pracovní kolejí byla soudně znalecká činnost a výuka. Stal se vedoucím Katedry soudní psychiatrie IPVZ a tuto funkci zastával až do své smrti. Publikace Společnost, právo a medicína (Galén 1997, 2000) mu po zásluze vynesla vysoké ocenění ČLS JEP v roce 2004. Nicméně těžiště jeho zájmu a především nedocenitelné organizační schopnosti zůstalo vyhrazeno psychosomatice.

     Jako jeden z prvních stál u zrodu psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti v roce 1974 a jako její čelný představitel po téměř tři desetiletí organizoval ve spolupráci se společností pro vyšší nervovou činnost celkem devět československých (posléze česko – slovenských) psychosomatických konferencí s bohatou a užitečnou teoretickou a praktickou náplní. Několik let připravoval a editoval (spolu s J. Šimkem a J. Šavlíkem) s velmi nesourodým a tedy těžko dirigovatelným týmem autorů vydání první souborné monografie, která pod názvem Psychosomatická medicína vyšla v nakladatelství Grada v roce 1993. Uspořádal desítky stáží pro zájemce o psychosomatiku, v nichž angažoval všechny, kdo se této disciplině aktivně věnovali. Z titulu docenta ILF (nyní IPVZ) se ochotně stával patronem vznikajících psychosomatických zařízení, což mělo v době, kdy psychosomatika byla označována za reakční pavědu, svou nezpochybnitelnou váhu. Své snahy o institucionalizaci psychosomatiky jako integrujícího pohledu prosadil pod patronací IPVZ v podobě specializační zkoušky z psychosomatiky a s několika spolupracovníky připravil i návrh programové náplně výuky tohoto oboru.

     Byl neúnavný přednašeč a pedagog a při šíření psychosomatických kacířstev mu bylo prospěšné jeho neobyčejně široké kulturní a zejména historické zázemí, fenomenální paměť a dar zaujmout posluchače. Jeho přednášky byly přehledné, formulace precisní, jako kdyby symbióza s právními vědami jim dodávala paragrafované znění. Navíc Slávek, jako každý obsedant, pečlivě vyslovoval a mluvil zřetelně a nahlas a strohá fakta zajímavě ilustroval klinickými i životními příběhy.

     Velkou láskou Slávka Bašteckého byla kromě medicíny široce pojatá historie, ať v souvislostech sociálních, geopolitických, či tak extravagantních, jako třeba klimatologických. Znal jména, znal data, znal vztahové sítě do neuvěřitelných podrobností s pamětí kybernetické databáze, sám jsem žasnul, kolik detailů věděl o některých mých blízkých příbuzných, kteří se vpletli do politiky. Vadily mu – až osobně – nepřesnosti uváděné ve sdělovacích prostředcích a opakovaně písemně vyžadoval jejich opravu (naposledy to bylo letos v únoru a šlo o vyznamenané v bitvě u Kurska!). O těchto svých počinech systematicky informoval svoje okolí, obdobně jako o svých vegetativních obtížích.

     Mezi jeho životní priority patřilo tažení proti umělým změnám času, jež mu vadily snad ještě víc, než historické nepřesnosti. V posledních letech si brával na jaře týden dovolené, aby se během těchto dnů postupně, po deseti minutách, adaptoval na letní čas. Své výhrady (jež nepochybně reflektovaly jeho osobní problémy) formuloval v jednom televizním vystoupení doslova takto: „U citlivějších jedinců z těch nejdůležitějších potíží je to těžká únava, ale zejména v odpoledních hodinách jsou to poruchy soustředivosti vedoucí k zapomnětlivosti, k různým ztrátám. Jsou to vegetativní potíže, to je například bušení srdce, pocení a určité závratě.  Nejhorší na tom je, že zavádění letního času se sumuje s jarní únavou, která postihovala tyto citlivé jedince ve zvýšené míře i dříve a navíc v posledních letech v důsledku značných výkyvů počasí ještě přichází další stres. Čili je to podle mého názoru kombinace tří stresů.“

     Jestliže na poli pracovním, odborném a organizačním byl jednoznačně persona gratissima, vystupoval ve svém osobním životě trochu jako nerudovská figurka, do které se také zčásti stylizoval. Na jedné straně s dojemnou péčí hýčkal hypochondrické stesky, na druhé straně byl vynikající společník, bonviván a hedonik, lidé ho rádi vídávali a on měl rád je, u žen měl úspěch, ale nakonec se zase vždy stáhl do své staromládenecké ulity. Řekl bych, že sice žil sám, ale osamělý se necítil.

     Jeho smrt přišla náhle a nečekaně a všichni jsme jí byli zaskočeni a zvikláni ve víře, kterou nám narouboval profesor Vondráček, že lidé, kteří pečují o několik drobných neduhů se dožívají vysokého věku. Slávek zemřel ještě příliš mladý, jak kalendářním věkem, tak myslí a duchem. Nemohu se zbavit pocitu, že jedním z faktorů, které zapůsobily nepříznivě, bylo plánované ukončení jeho do té doby ničím neohrožované pracovní kariéry. Všichni víme, že emočně daleko méně závažné okolnosti mohou v tomto věku vést k srdeční zástavě.

     Milý Slávku, budeš nám chybět. Jako člověk, společník a kolega, i jako živoucí a nikdy se nemýlící kronika české (dříve československé) psychosomatiky, k jejímž čelným osobnostem jsi patřil a patříš nadále. Čest Tvojí památce!

10.6.2006               Radkin Honzák                     

                                                                                              

x

x

Prof. MUDr. Ota Gregor, DrSc, 1916 - 2006

     S profesorem Gregorem jsme se sblížili na počátku 80. let. Tehdy byla dle oficiálních názorů psychosomatika reakční pavědou a v té době se pan profesor se vší autoritou, které se těšil (a ta byla nemalá, protože lékařská obec i v těchto časech hodnotila více kvalitu, než momentální postavení), postavil za naše snahy resuscitovat tento pohled na člověka ve zdraví a nemoci. Podnikali jsme tenkrát společné „spanilé jízdy“ šířící tuto reakční osvětu po vlastech českých a na cestách probrali mnoho témat.

     Ota měl, stejně jako já, velkou náklonnost k transakční analýze a díky svým kontaktům v Anglii i fantastickou sbírku literatury, o kterou se nezištně dělil. Bylo tedy zcela logické, že když nás oba po roce 1989 přestali dusit, že jsem ho požádal o výuku na nově zřízeném Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky na 1. lékařské fakultě UK v Praze, které jsem tehdy vedl. Tam Ota předvedl ve zvětšeném měřítku to, co jsem poznal předtím i na vlastní zkušenosti: pro něj neexistovaly žádné generační příkopy či přehrady. Medici (a zejména medičky) ho milovali, protože ve svých 80 letech s nimi „blbnul“, na semináře chodil přestrojen za Sherlocka Holmese, aby zdůraznil význam doslova detektivní práce při stanovení diagnózy a hledání správné léčby.

     Přestože dokázal rozcupovat nesprávné názory na cucky, nikdy necupoval jejich nositele a nikdy se nevyvyšoval. Když psychoterapeutická společnost začala vydávat osvědčení o psychoterapeutické kompetenci lékařů – nepsychiatrů, dostavil se ke zkoušce. Marně jsme mu namítali, že by spíš měl zkoušet on nás; odpověděl, že jsou-li jednou taková a taková pravidla, že je musí dodržovat všichni. A jako perfekcionista měl nejvzornější kasuistiku.

     V roce 2000 vyšla v Galénu kniha vzpomínek, kterou s Otou připravil mgr. Hořejší, nazvaná Moje návraty, aneb kudy jsem chodil. Pomáhal jsem při jejím zrodu a uvědomil si současně jeden z kořenů Otovy vyrovnanosti a životní moudrosti: on zcela postrádal jakékoliv sebelítostivé postoje, zatrpklost a zahořklost. Jako kdyby uměl aktivně vypnout funkci pravé amygdaly, do níž se ukládají špatné a bolavé vzpomínky a špatné a bolavé reakce na ně. Nebyl to idealizovaný pohled na minulost, ale aktivní zaměření na její pozitivní část. A tak se díval i na přítomnost. Vtiskl mi jedno pravidlo, zásadu pro dobré vztahy: naučit se souhlasit s nesouhlasem toho druhého.

     Ota Gregor působil dojmem epikurejce, jeho proklamovaným příslovím bylo, že rakev nemá kapsy, ve skutečnosti však žil bohatým duchovním životem, o němž však dával vědět jen nenápadně a jaksi en passant. Jeho přípitek zněl: Na život!

     Oto, dovol, abych Ti také připil: Na život věčný!

23.5.2007                                         Radkin Honzák    

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prosba o kontakt na Vás p.Honzáku.

(Natalie Jasioková, 4. 6. 2012 9:47)

"Buďte rádi, že jste závislí jen na alkoholu. Jsou mnohem horší závislosti; například závislost na moci."

Přečetla jsem si tuto větu a ač vím, že Váš čas je velice vzácný, kousek z něj bych si ráda utrhla pro sebe a poprosila Vás o radu. Zaujala mě jedna Vaše reakce na dotaz ženy na odcizení tchýně. Výklad byl reálný a hodně konkrétní... smím-li se i já zeptat? natalucha@seznam.cz Děkuji...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA